I.

Vystavovat cyklus portrétů se může v dnešní době jevit jako pošetilé. Současná výtvarná scéna se orientuje spíše na abstraktní a ještě abstraktnější formu sdělení, na materiálové experimenty, na práci s moderními technologiemi apod. Ale v záplavě těchto výtvarných projevů, hraničících často s hledáním „cesty dál“, a s tím spojeným autorským tápáním, jeví se náhle klasická malba s jedním s nejstarších výtvarných témat – portrétem – naprosto svěžím zastavením.

Alžběta Čechová si vybrala výraznou skupinu lidí, popové hvězdy & hvězdičky 70. let. Tedy dobu bezprostředně navazující na buřičská a bouřlivá léta šedesátá a stavějící na nich. Doba post-revolty, která hledala v podstatě jakékoliv zřetelné ukotvení a zakořenění se, protože předchozí dekáda rozmetala, či se aspoň snažila dokonale rozbít veškeré kulturní chrámy včetně jejich základů. Autorka, vědoma si tehdejší společenské situace, překračuje hranici pouhé vizualizace portrétovaných a nabízí pohled ještě dál. Překračuje Warholovo pop-artové tvrzení, že si lidé pověsí do pokoje klidně i obraz elektrického křesla „zvlášť když barva obrazu ladí s barvou závěsu“. Její Síň slávy nebere ohledy na módní vlny a přizpůsobivost tvorby k barvám závěsů.

Síň slávy Alžběty Čechové není podřízena příkazům a „zákonům“ estetiky či estetična, autorce nejde o líbivost obrazů. Její portréty totiž intenzivně kladou otázky po smyslu bytí a funkci slávy jako takové, po smyslu a hodnotě peněz a úspěchu. Generace následující po 70. letech nejen že portrétované osoby poznává jen velice těžko, ale mnohdy jim už nic neřekne ani jejich jméno. Můžeme díky tomu tvrdit, že jejich práce – ač ve své době jakkoliv uznávaná – byla v kontextu dějinném pouhým pachtěním se za chimérou slávy a peněz? Že se nijak nelišila od osudů všech ostatních anonymních lidí a jejich výjimečnost během několika let prostě jen smázla ruka Osudu? Autorka posuzuje tehdejší moderní ikony se současným světem a tím pádem i s ikonami dnešní doby. Hledá odpověď na otázku, zda moderní ikony mají perspektivu přesáhnout svou dobu a oslovit i generace pozdější, či jejich smysl končí se soumrakem jejich generací.

Andy Warhol, hvězda světového pop-artu tvrdil, že je neobyčejně pasivní, bere věci tak, jak jsou, pouze se dívá a pozoruje svět. Ač se autorka ve své Síni slávy zcela jasně odkazuje na dobu pop-artové kultury, v rozporu s tvrzením Andy Warhola není pouhým pozorovatelem a zapisovatelem světa, ale spíš by se dalo tvrdit, že je kronikářem, který se nebojí vlastních subjektivních soudů. Odhaluje všechno to, co zůstávalo „za oponou“, ale neodsuzuje ani nemoralizuje – tyto soudy jsou jejímu dílu cizí. Ovšem intenzitou svých otázek nutí diváka, aby se zamyslel i nad morální zodpovědností (nejen) moderních ikon a svůj verdikt vynesl každý sám za sebe.

II.

Moje filosofie zní: Každý den je novým dnem. Nedělám si velké starosti s uměním nebo s životem. Myslím si, že válka a atomová bomba mě zneklidňují, to ano, ale člověk proti nim většinou nic nezmůže.

Andy Warhol

Alžběta Čechová (narozena v Olomouci roku 1985) je studentkou Olomoucké univerzity a Síň slávy je zamýšlena jako její diplomová práce. S ženskou jemností a citlivostí a až dětskou zvídavostí transformuje ve svém díle osud jednotlivce či jednotlivců, kteří měli možnost okusit chuť slávy a na jejich příkladu „překresluje“ schéma sedmdesátých let do dnešní mluvy. Tím, že se neostýchá zcela jasných subjektivních soudů, nutí diváka k tomu, aby se i on vyjádřil se stejnou impulsivností. Může se zdát, že pódium, ze kterého byli ikony popu zvyklé vidět svět, se přeneslo i do prostoru expozice a divák tuší za svými zády ztichlé publikum čekající jen na onen pověstný první akord a první tóny písní, aby mohlo vykřiknout v očekávané extázi. Tím dokáže výtvarnice vtáhnout diváka do děje, ale protože známé pocity návštěvníka koncertu nechává virtuálně probíhat za zády návštěvníka výstavy, umožňuje mu vidět neutuchající činnost ukrytou za kulisami pódia.

A při tomto pohledu sláva popových ikon, často mediálně zlacená aurou čehosi výjimečného, bledne a objevuje se před námi samotný člověk, tak jak ho známe z běžného života. Návštěvník výstavy si uvědomí, že každá ze zobrazených ikon může trpět bolestí hlavy, že každý z nich ukrývá ve svých vnitřnostech slepé střevo a tím se ikona zbavuje své svatozáře a stává se normálním citlivým člověkem, který musí řešit jako kdokoliv jiný běžné starosti lidského života. A právě tento pohled, daleko přesahující hranice vymezené dekádou sedmdesátých let, je tím největším pozitivem expozice.