By apeiron

Potravinová sbírka pro Potravinovou banku Hradec Králové z.s.

Dovolte nám požádat Vás o pomoc. Zapojte se pod heslem Přej a bude Ti přáno, dej a bude Ti dáno do naší vyhlášené potravinové sbírky pro Potravinovou banku Hradec Králové z.s. Připomeňme si odkaz sv. Martina, buďme laskaví, projevme soucit a podejme pomocnou ruku těm, kteří ji potřebují.

sbírka:
Jedná se o potravinovou sbírku pro samoživitelky a rodiny s dětmi v hmotné nouzi v našem kraji. Potraviny předáme Potravinové bance v Hradci Králové z.s.

Nejvíce jsou potřebné potraviny pro malé děti (dětské výživy ovocné i zeleninové příkrmy, dětské piškoty, sunar, kaše krupičky i jiné.)

Vítány jsou další trvanlivé potraviny například: konzervy, rýže, těstoviny, marmelády, polévky nebo sušené a instantní potraviny.


sběrné místo:
černý box u vchodu do Muzea papírových modelů (Tyršova 341, Police nad Metují)

nad 15 ks nabízíme odvoz

termín: 2. 11. -15. 11. 2020

každý den včetně víkendů od 8 do 12 hodin (v jiný čas prosíme o upozornění SMS zprávou)

Kontakt: Martina Frydrychová 737 583 144 nebo martina-frydrychova@seznam.cz

Potravinovou sbírku pořádá spolek Apeiron s podporou Města Police nad Metují a Muzea papírových modelů.

Karel Pfeifer: Filmy od širým nebem

KAREL PFEIFFER:

FILMY POD ŠIRÝM NEBEM

Sobota 8. srpna

od 20 hodin

Terasa před

Muzeem papírových modelů

Doyen polických filmařů je posledním, který představí své filmy na Terase v letošním roce.

Tvorba Karla Pfeiffera je u nás dostatečně známá, ale přesto je potřeba připomenout jeho filmy o skocích na lyžích. Pan Pfeiffer tento sport stále miluje, ač se postupem času u nás dostává na okraj zájmu.

Záběr z jednoho skokanského filmu K. Pfeiffera; foto: archiv autora

Na Terase uvidíte filmy z Police a o Polici a kromě tvorby pana Pfeiffera zhlédneme i krátké filmy ze Slavného a Broumovských stěn, jejichž autorem je pokračovatel rodové filmařské tradice, pravnuk Karla Pfeiffera Darek Husták.

Třetí filmový večer na Terase nabídne unikátní možnost srovnání pohledů na svět rozdílných generací. Ten pohled podepřený životní zkušeností a oproti tomu pohled mládí.

V rámci Nové Terasy 2020 pořádá spolek Apeiron s podporou Města Police nad Metují.

Při nepříznivém počasí se promítání přesouvá do Zeleného domečku.

Jiří Horský / Cesta kolem světa za 21 dní

JIŘÍ HORSKÝ:

CESTA KOLEM SVĚTA ZA 21 DNÍ

Čtvrtek 6. srpna

od 21 hodin

Terasa před

Muzeem papírových modelů

Přednáška horolezce a cestovatele Jiřího Horského. Co vše se dá stihnout za tři týdny? Willi Foggovi trvala cesta kolem světa 80 dní a díky ní vyhrál sázku. Jiří Horský to stihl za 21 dní, žádnou sázku nevyhrál, ale v Polici nad Metují nabídne ve virtuální rovině možnost projed se kolem planety společně s ním.

Během jednoho večera se můžete společně s ostatními projít po Asii, Austrálii, Americe a Evropě. Od mrakodrapů v Singapuru, přes operu v Sidney, Havajské ostrovy, Hollywood, Las Vegas po islandské gejzíry.

Během přednášky se dozvíte, kolik je potřeba dnes investovat do takovéto cesty, co vše smíte a nesmíte na různých místech planety dělat a kde bylo nejlíp a kde „teklo do bot“.

V rámci Nové Terasy 2020 pořádá spolek Apeiron s podporou Města Police nad Metují.

Při nepříznivém počasí se přednáška přesouvá do Zeleného domečku.

Miroslav Šolc: Filmy pod širým nebem

MIROSLAV ŠOLC: FILMY POD ŠIRÝM NEBEM

Sobota 8. srpna

od 21 hodin

Terasa před

Muzeem papírových modelů

Promítání filmů známého polického filmaře. Miroslav Šolc připravil pro promítání na Terase několik svých krátkých filmů, a to nejen o Polici. I když Polici se nevyhýbá, a tak večer uvidíme dokument o Václavu Hybšovi nebo o polickém koupališti.

Uvidíme i filmy, které byly oceněny na soutěžích.

V rámci Nové Terasy 2020 pořádá spolek Apeiron s podporou Města Police nad Metují.

Při nepříznivém počasí se promítání přesouvá do Zeleného domečku.

PETR GRUBER: SJEZDOVKA ZE SILNICE

PETR GRUBER: SJEZDOVKA ZE SILNICE

Vernisáž ve čtvrtek

30. července od 18 hodin

Výstava v Zeleném domečku

Otevřeno denně kromě pondělí 10-12 a 13-17 hodin

Malíř Petr Gruber patří k nejmladší výtvarné generaci v Čechách a na Moravě. A přesto se již zařadil mezi jména, o „kterých se ví“.

Jeho tvorba vychází z krajiny a jejího působení na člověka. Ale vše platí i opačně a Petr Gruber občas zkoumá, jak působí na krajinu a svět kolem sebe člověk. Tyto dvě polohy můžeme brát jako stěžejní, pro chápání jak jeho díla, tak pro pochopení motivů a námětů, které si autor vybírá.

Na druhou stranu jsou jeho výtvarní sdělení hluboce niterná a na první pohled vzdálená jakékoliv sebe-prezentaci. V tomto vymezeném prostoru (mezi světem vně a světem uvnitř) se autor pohybuje s nečekanou jistotou, která mnohé může překvapit.

Sochař Petr Stibral o něm řekl: „Zatím všechno, co jsem od něj viděl, bych si hned koupil. Nevím, jak to dělá, ale je skvělý!“

Skutečností je, že Petr Gruber dokáže ve svých obrazech zachytit onu prapodstatu světa, elementární části přírody, které jsou důvěrně známé každému z nás. Tím se jeho obrazy dotýkají vědomí a podvědomí diváka a z toho pramení okouzlení, které charakterizoval Petr Stibral. Přestože většinou návštěvník výstavy dané místo nikdy neviděl, přesto má pocit, že je známé a může na něj vykouknout hned za první zatáčkou cestou k domovu…

K výstavě vyšel katalog, který finančně podpořila firma GLOR Police nad Metují.

V rámci Nové Terasy 2020 pořádá spolek Apeiron s podporou Města Police nad Metují.

Dvojkoncert / Jana Šteflíčková / Tlupa Tlap

JANA ŠTEFLÍČKOVÁ

TLUPA TLAP

Sobota 25. července

od 19 hodin

Koncert na Terase před Muzeem papírových modelů

Terasa letos slaví už desátý ročník. A k této příležitosti jsme se rozhodli, že na koncert pozveme naše kamarády, kteří už na „Terase“ hráli a zpívali.

Jana Šteflíčková zpěvačka a herečka Divadla Ypsilon koncertovala na Terase v roce 2013. Kapela Tlupa tlap o rok později…

Jana Šteflíčková patří mezi známé postavy české folkové scény, i když sama sebe za folkařku nepovažuje. Ve své hudební tvorbě se nebojí využít tradic lidové hudby, etnických nápadů, ale třeba i jazzu nebo blues.

A samozřejmě se nebojí ani legrace a dokáže si ji udělat i sama ze sebe.

Na svých webových stránkách má i tento text: „Jana Šteflíčková je pražská písničkářka a herečka Studia Ypsilon neomezená hudebními žánry. Posluchače potěší její bezprostřední komunikace s diváky, její hravost, spontánnost, a osobitá, netradiční hra na kytaru. Má bohaté zkušenosti s hraním po klubech a festivalech všech žánrů, od punku po jazz….  Ráda se inspiruje na cestách, ráda improvizuje, takže její koncerty jsou otevřeným, stále se vyvíjejícím tvarem…“ V roce 2006 obdržela písničkářské ocenění festivalu Zahrada, v roce 2010 a 2016 obdržela ocenění Taisawards v kategorii zpěvačka, žánrově se ještě více otevírá – ve stejné roce vystupuje jako support Johna Mayalla a začíná více vystupovat po klubech u nás, příležitostně i v zahraničí.

Jana Šteflíčková

V roce 2012 vydává své první autorské cd, natočené ve vlastní produkci s názvem Jana Šteflíčková.

V roce 2015 produkuje album Letná, které vychází ve vydavatelství Galén.

Tlupa tlap je folkrocková kapela z Pilníkova. Neodolám a odcituji z jejich webu (www.tlupatlap.cz): „Proč TLUPA TLAP? Tak TLUPA nejspíš pro naše přesvědčení, že sedmičlenná kapela je natolik početná, že už si tak může beze studu klidně říkat. Navíc se považujeme primárně za primáty, kteří jsou schopni scházeti se i mimo jakoukoliv hudbu.

No a TLAP? To by se dalo nejspíš vysvětlit naší, možná až dětinskou, radostí z toho, že máme všichni – ještě stále – všechny ruce (14 ks.) ověnčené – ještě stále- plným počtem prstů (70 ks.). A vlastně taky proto, že při vyslovení to zní celkem rytmicky, a dá se to zahrát třeba i na buben, a to bez jakéhokoliv hudebního vzdělání.

Tato citace naprosto koresponduje s tím, co Tlupa tlap nabízí: kvalitní hudbu, občas věci k zamyšlení, gejzír humoru a k tomu ještě přidaná hodnota laskavých slov – nejen v textech písní. A k tomu nadsázku a nadhled, který nutně musí mít lidé z podkrkonoší, aby vůbec mohli v podhůří přežít.

Přes četné úspěchy skupiny – jmenujme např. vítězství celostátní Porty v Plzni (2000), vítězství festivalu humoru v Olomouci, opakovaná vítězství na celostátním festivale v Mohelnici či natáčení dvou pořadů pro Českou televizi si skupina stále drží svou tvář a hrdě sází na své neotřelé obraty v textech, a na netradiční hudební aranže svých písní. V roce 2017 vydala kapela zatím poslední album s názvem „Skladem“.

Tlupa tlap

V rámci Nové Terasy 2020 pořádá spolek Apeiron s podporou Města Police nad Metují.

Antonín Panenka

ANTONÍN PANENKA: FOTBAL JEDNA BÁSEŇ

Čtvrtek 16. července

od 19 hodin

Terasa před

Muzeem papírových modelů

Když se budete mezi lidmi v České republice ptát na jméno nejznámějšího fotbalisty naší historie, jen málokdo si nevzpomene na jméno legendárního záložníka Antonína Panenky. A pokud budeme přemýšlet o nejslavnější penaltě naší historie je odpověď jediná možná: slavný vršovický dloubák z finálového rozstřelu v Bělehradě v roce 1976. Fotbalový básník Antonín Panenka je celoživotně spjat s Bohemians Praha, ale pět sezón „kopal“ i za Rapid Vídeň. V součtu československé a rakouské ligy je autorem 139 ligových gólů a k tomu přidal dalších 17 gólů v reprezentaci.

Vršovický dloubák, Bělehrad, 20. 6. 1976

Foto: archiv A. Panenky

Je mistrem Evropy z roku 1976 a bronzovým z Mistrovství Evropy 1980.

Jeho nejslavnější okamžik přišel 20. června 1976, kdy se jako poslední z československých fotbalistů rozeběhl k pokutovému kopu ve finále Mistrovství Evropy v Bělehradu a k absolutnímu překvapení všech na stadionu „dloubl“ svou legendární penaltu do středu brány. „Vršovický dloubák“ se stal fenoménem a do dnešních dní ho opakují fotbalisté na celém světě, včetně těch nejznámějších jmen (Z. Zidane, F. Totti aj,). Sám o slavné penaltě říká: „Už asi dva měsíce před mistrovstvím jsem se rozhodl, že když budu kopat penaltu, pošlu míč doprostřed branky. Ivo [Viktor] mě zrazoval. Vyhrožoval, že mi nedá míč od pokoje, jestli to zvorám. Ale po finále mi sám odemkl dveře.“ A ještě dodává: „Vždycky jsme se snažil hrát pro diváky, aby si ze zápasu odnesli nějaký zážitek. Aby si měli v hospodě u pivo o čem povídat. A abych z toho měl dobrý pocit i já. Myslím, že se mi to dařilo.“

Antonín Panenka, foto: archiv A. Panenky

V rámci Nové Terasy 2020 pořádá spolek Apeiron s podporou Města Police nad Metují.

Za nepříznivého počasí se přednáška přesouvá na sál Pellyho domů.

Martin Hrnčíř: Filmy pod širým nebem

Martin Hrnčíř: Filmy pod širým nebem

Terasa před Muzeem papírových modelů

Tyršova 341, Police nad Metují

Sobota 11. července od 21 hodin

Polický filmař Martin Hrnčíř patří k nejmladší generaci tvůrčích autorů na Policku. Narodil se roku 1993, od roku 2001 navštěvoval polickou ZUŠ. Po studiu na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze pokračoval ve studiu Audiovizuální tvorby na Slezské univerzitě v Opavě. Od roku 2017 pracuje jako redaktor v kulturní redakci zpravodajství Českého rozhlasu.

Pro projekci v Polici nad Metují vybral skutečně žánrově pestrý výběr svých filmů. Uvidíme třeba jeho absolventský film Karaoke Tundra. O filmu sám řekl: „S posledním dokumentem jsem se spustil opět do ‚undergroundových‘ hlubin a našel hudebního producenta Karaoke Tundru. Viktor je původně z Charkova, studoval žurnalistiku na Slovensku a teď žije v Česku (publikováno 2019).“ Martin Hrnčíř vzpomíná na svoje začátky, které jsou spojené s učitelem polické ZUŠ Vladimírem Beranem. „Od začátků mě fascinovaly příběhy, které jsme na ZUŠ v Polici s panem Beranem natáčeli. Doslova jsme si sáhli na historii, když jsme připravovali dokumenty Grizzly o polickém rodákovi Bohuslavu Strauchovi. Poutavě nám vyprávěl o svém životě, do kterého zasáhla druhá světová válka a komunistická diktatura.“ Fascinace příběhem jako takovým přetrvává. Dnes je autor nachází třeba v „undergroundových hlubinách“ (připomeňme časosběrný dokument „Claviq“ o mladém hudebníkovi v jehož životě se střetla touha po maximální svobodě, a tak trochu z ní plynoucí závislost na prášcích na spaní).

Další z nabízených filmů je videoklip kapely Margo, který se natáčel v Polici a na Broumovsku. I tady autor prokázal svou schopnost zachytit příběh – tentokrát ve zkratce videoklipu. Dá se říct, že Martin Hrnčíř se svými kolegy osekal příběh až na dřeň a zůstala jenom syrová kostra, která dokonale koresponduje s hudbou a textem písně kapely Margo.

Kromě těchto dvou filmů bude na Nové Terase 2020 v Polici nad Metují ještě k vidění prezentace storyboardu, natáčení a barvení klipu (storyboard je vizuální materiál, který vzniká při procesu tvorby TV spotu. Jedná se o sadu rámečků s obrázky, doplněné texty, která připomíná komiksy. Obrázky mohou být hrubé skici, barevné kresby, ale i fotografie.) Celý večer promítání pod širým nebem bude zakončen ukázkou z připravovaného dokumentárního filmu o mužské neplodnosti.

A samozřejmě nebude v Polici nad Metují 11. července večer scházet ani autor Martin Hrnčíř.

V rámci Nové Terasy 2020 pořádá spolek Apeiron s podporou Města Police nad Metují.

Vstupné dobrovolné.

Za nepříznivého počasí se promítání přesouvá do Zeleného domečku (Tyršova 345, Police nad Metují).

Paulina Skavova / Sochy / Zelený domeček / Polici nad Metují/ Kurátor Pavel Frydrych / 3. 7. – 26. 7. 2020

Paulina Skavova / Sochy / Zelený domeček / Polici nad Metují/

Foto archiv autorky

Paulina Skavova: Sochy

Je dobře, když člověk tvoří sám za sebe.

Paulina Skavova

  • mýty a legendy

Podle aztécké mytologie stvořili bohové svět hned pětkrát. Čtyřikrát nebyli spokojeni s tím, co vzniklo a světy zničili. Napopáté se to už podařilo. Když se rozhodli, že zemi je potřeba osídlit lidmi, pověřili boha větrů Quetzalcóatla, aby sestoupil do podzemí a přinesl odsud kosti lidí předchozího světa. Quetzalcóatl sestoupil do podsvětí zvaného Mictlan a tam požádal boha Mictlantecuhtliho a jeho ženu o kosti předků. Na otázku, co s nimi bude dělat, odpoví bůh větrů: „Bohové si myslí, že někdo by měl bydlet na zemi.“ Poté, co lstí překonal nástrahy boha podsvětí a přinesl kosti na zem, rozemele je stará bohyně Cihuacoatl na mouku a tu vloží do speciální nádoby. Bohové se shromáždí kolem nádoby a nechají skanout svou krev po kapkách do rozemletých kostí a z této směsi se zrodí nynější rasa lidí.

K projektu Par Force Pauliny Skavové napsal kurátor Jan Fuze: „Nalezneme tu ozvěny dávných mýtů a legend, tragičnost smrti, uctívání zvěře i lesa, kouzelná božstva, magické a osudové ženy.“ Tím se autorka dotýká bezprostředně známého a v této krátké charakteristice jsou vlastně obsaženy dějiny lidstva: od stvoření či zrození lidské rasy, přes život, který byl staletí a tisíciletí nedílně spojen s přírodou, půdou a lesem, po život jednotlivce, orámovaný nakonec pouhými dvěma daty. A jako přidaná hodnota může někde z dálky zaznít ozvěna tvrzení cherchez la femme; i když spíše – pokud se podíváme na tvorbu Pauliny Skavové – ve smyslu femme fatale. Ale sochařka jde ve svém sdělení ještě dál a je schopná vše zase obrátit vzhůru nohama a zobrazit ženu jako trofej, která je nakonec vystavena podobně jako trofeje srnčí a další zvěře na zámcích a sídlech šlechty. Ta chvíle, kdy se femme fatale mění v lovnou zvěř, kdy se z lovce stává kořist… ale i tohle je vlastně obehrané klišé, které zažila většina lidí na vlastní kůži. Sama autorka v jednom rozhovoru řekla: „V podstatě nedělám nic, co by bylo nějak úplně originální, protože mi to nahrazuje něco, co fungovalo například před 100 lety, kdy sochaři dělali věci na konkrétní místo, na konkrétní dům nebo do konkrétního interiéru, což dnes už skoro není.“ Jako kdyby jen stačilo se na staré podívat jinak, posunout důvěrně známé až na samou hranici estetických možností a do toho přidat kus osobního humoru a trochu cílené provokace.

Láska je lov.

A ty ženy jsou nádherné i jako trofeje. A ty trofeje jsou odporné i jako ženy.

Paulina Skavova strávila rok 2008 na studijním pobytu v mexickém Acapulcu. Sama tvrdí, že šlo spíš o pobyt pracovní. Po návratu nezačala jako materiál používat mouku z kostí smíchanou s krví, ale její tvorba vzniká jakoby trhaně a po částech. První tvoření, druhé, třetí… vždy je otázkou, zda to páté bude tím definitivním, nebo budou následovat ještě další? Ale ani tahle věc není originální, protože v průběhu dějin mnoho bohů, polobohů, hrdinů nebo umělců sestoupilo do podsvětí, aby se vrátili zpět a mohli podat svědectví.

  • balancování

Mnoho umělců odhaluje ve svém díle svůj život, svoje nitro, své myšlenky, zkušenosti a zážitky. Německý spisovatel Erich Maria Remarque jakoby ve svých románech psal o jednom jediném hrdinovi. Američan Jack Kerouac vlastně psal jednu dlouhou knihu… Dává to smysl. Allen Ginsberg, necelý měsíc před svou smrtí, v básni Objektivní subjekt napsal: „Je pravda, že píšu o sobě / Ale koho jiného znám tak dobře?“ Můžeme jeho slova vnímat jako moudrost starého muže, ale stejně tak i jako pouhou hru na dané téma, když si uvědomíme, že pokračuje tím, že nikdo jiný, než pouze on sám, nemá jeho hepatitidu a hemoroidy… aby nakonec nechal rozhodnutí na samotném čtenáři, když vše zakončil takto: „a jestli náhodou napíšu něco o politice, Moudrosti, meditaci, kunsthistorii, / tak pouze proto, že čtu noviny, miloval jsem / své učitele, listoval v knihách nebo tu a tam navštívil muzeum“ Může to být přiznání bezradnosti a neschopnosti oprostit se od Já; může to být vlastní úžas nad tím, co se z rozemletého pelmelu jednoho života nakonec stalo; může to být tisíc jiných věcí, aniž by se tím snížila kvalita sdělení (nakonec to vše může být i fabulace a úmyslná lež a Ginsberg sám o sobě nikdy nenapsal ani řádek!).

Sochařka Paulina Skavova z pelmelu vlastního osudu vytváří sochy, ale stejně jako u Ginsberga je na místě pochybnost, kolik z toho je skutečně ona sama a kolik z toho je fabulace. V tomto širokém rozmezí se může stát cokoliv. Proto může sochařka dělat pamětní desky, zvěčnit v soše svého psa i sebe samu, zkoumat možnosti lidského těla až k hranici únosnosti, pracovat pro divadlo a film – vše se vejde mezi autobiografickou tvorbu a čirou fantazii nemající s realitou (ať už autorky nebo světa kolem ní) vůbec nic společného. Na otázku, kde je ještě Paulina Skavova osobně a kde už je jen symbolem a kde není obsažena vůbec, není odpověď. Věřím, že odpověď nezná ani ona sama. Přesto občas odhalí alespoň kousek z pozadí vlastní tvorby. Třeba když v rozhovoru pro ČRo Hradec Králové řekla: „Ráda si pohrávám s klasickými sochařskými atributy a balancuji na hranici toho, co je ještě esteticky únosné a co už ne.“ Hledání hranic je jedním z nejstarších poslání umění. Ať už je budeme chápat jako Orfeovu cestu do Hádu pro Euridiku nebo Cyranovu cestu na Měsíc či Breughelovu Stavbu babylónské věže. Umění je totiž, podobně jako celé Univerzum, nekonečné, i když nejspíš ohraničené. Ovšem hranice vede tak daleko za obzorem, že se minimálně nekonečným zdá. Paulina Skavova si z nekonečného množství možností vybírá to, co souzní s jejím pohledem na svět. A to, co souzní s jejím pohledem na svět, nutně nemusí být autobiografickým prvkem tvorby. Možná někde tady je odpověď na otázku, kolik je v jejím díle autobiografie a kolik toho dalšího.

O práci pro veřejný prostor řekla, že ráda zanechává stopy.

O volné tvorbě zase, že balancuje na hranici esteticky přijatelného.

Ale umění není kompromisem. Dokonce si troufnu tvrdit, že nesmí být kompromisem. Umění je o schopnosti prosadit svůj pohled na svět, předat své sdělení vybranou formou a nemít strach. Kompromis je většinou výsledkem strachu nebo průsečíkem nutnosti se nějak domluvit. Ani jednomu z těchto faktorů Paulina Skavova nepodléhá – ať už balancuje na samé hranici estetična nebo zanechává stopy. Je svá a stejně jako její sochy umí být svárlivá, tvrdohlavá, laskavá i náladová. Ale o tom skutečné umění je: o schopnosti přenést a předat emoce, o lidské schopnosti nebát se jít za svým a třeba koneckonců i o odvaze vlastně celý život psát jednu knihu, aby si později – anebo třeba zrovna dnes večer – mohl nějaký básník v té knize listovat a tu a tam navštívit muzeum či galerii.

Pavel Frydrych

V textu byl použit úryvek z básně Allena Ginsberga „Objektivní subjekt“ v překladu Jiřího Joska.

www.spolekapeiron.cz

Rostislav Vaněk / Extypo / Zelený domeček / Police nad Metují / 5. 6. – 28. 6. 2020

Výstava Extypo v Zeleném domečku v Polici nad Metují nabízí jiný pohled na Rostislava Vaňka, než na který jsme zvyklí. Výtvarník se do povědomí veřejnosti dostal především jako autor informačního systému pražského metra, tvůrce prvních manuálů korporátní identity českých aerolinek, Obchodní banky nebo Mezinárodního měnového fondu.

Jeho grafická práce, ke které se po letech vrátil, je samozřejmě ovlivněna celoživotní prací typografa a průmyslového designéra. V mnoha ohledech je tím přímo inspirovaná, kdy jako základ pro grafický list sloučí zcela evidentně písmeno nebo číslice. Ale přesto je to volná grafika, která není svázána anonymitou designéra. V poslední době se Rostislav Vaněk začal věnovat i malbě.

Obě dvě techniky se vyznačují ohromující precizností. Ač se jedná o abstraktní díla, nacházíme v nich nádechy specifických a odlidštěných krajin. Nosným prvkem je vždy jasně definovaný tvar – ať už mluvíme o úhelnících (často evokujících části písmen) nebo nejrůznějších křivkách či spirálách. Sílu vjemu umocňují o poměrně velké formáty grafik i obrazů. Na výstavě se do jediného celku pojí práce na pomezí designu a volného umění v kontextu vizuální kultury, nechybí typografické hry nebo zkoumání nových grafických forem.

Rostislav Vaněk studoval na Vysoké škole Uměleckoprůmyslové v ateliéru Karla Svolinského. Kromě designérské a typografické práce působil i jako pedagog. Jako typograf a designér vystavoval jak v Čechách či Československu, tak i v zahraničí – namátkou v Bulharsku, Rumunsku, USA, tehdejším SSSR, Řecku, Itálii, Německu či Mexiku.

Jeho práce jsou součástí sbírek českých i zahraničních muzeí, například Muzea v Essenu, varšavského Muzea Plakatu w Wilanowie, Uměleckoprůmyslového muzea v Praze či pařížského Poster Museum. V roce 2016 mu byla za celoživotní příspěvek k rozvoji grafického designu udělena Cena Ladislava Sutnara. O rok později byl uveden do Síně slávy v rámci Ceny Czech Grand Design.

Výstavu pořádá spolek Aeiron s podporou Města Police nad Metují v rámci Nové Terasy 2020.