From Archiv

Faun na břehu Tiberu

 

 

Michaela „Ela“ Bodnárová: Faun na břehu Tiberu
Police nad Metují, Zelený domeček
7. 9. – 1. 10. 2017

Výstava „Faun na břehu Tiberu“ zavádí návštěvníka do světa nečekaných setkání, který vznikl pod štětcem mladé slovenské malířky. Ač její název odkazuje k antickému Římu, není na plátnech antika fyzicky přítomna. Ale neznamená to, že by název výstavy byl „vycucán z prstu“ – Michaela Bodnárová totiž pracuje s nadčasovými tématy. Tedy i s těmi, které přetrvávají od antických dob.
V kontrastu k barevnosti květin nabízí místy až šedivost zástavby, tedy jakéhosi záhonu květin civilizace, která – zdá se – vzdala jakoukoliv snahu o barevnost. Ovšem síla lidské tváře, možná trpící, možná jen překvapeně sledující svět „dole“, dává tušit, že nejen autorka s tímto stavem nesouhlasí. Ony tváře na pozadí městské zástavby, či civilizace, mohou být persefonikací lidstva jako takového. Stejně jako Faun z názvu výstavy může odkazovat k přírodě, k odcizení člověka od přírody, ale i k touze po návratu k ní. Čistá příroda, čistá fauna, je zastoupena vířivou barevností květů. Expozice se jakoby stále pohybuje v začarovaném kruhu kontrastů. Podobně jako se civilizace či společnost pohybuje mezi nutností chránit a bránit přírodu na straně jedné a na straně druhé potřebou z přírody čerpat hmotné prostředky nezbytně nutné k přežití. Je to takové hledání kompromisu. Výsledná rovnice sice při zběžném pohledu z dálky může vypadat chaoticky, ale přesto je pevně uspořádána a tvoří jakousi nosnou konstrukci, na kterou je teprve nabalen svět ve své poznatelnosti, jak ho vnímáme.
Výtvarnice a kurátorka Barbara Lamoot o Michaele Bodnárové napsala, že „se suverénní silou napříč věky konfrontuje nejděsivější stíny vnitřních světů společného vědomí lidské společnosti s touhou po laskavém a šťastném světě. V jejich dílech se závažnost budoucích těžkých rozhodnutí dívá přes řeku času do tváře pravdě minulosti. Malířka nám beze strachu podává zprávy o temném lese uvnitř každého z nás.“ Ve své poslední tvorbě se začíná odprošťovat od čistoty barev a její paleta stále více objevují šedivá zákoutí měst, které nasvěcuje světlo jakoby přes vrstvu prachu. Autorka ovšem v oné imaginární vrstvě prachu dokáže najít stopy člověka – aniž by to nutně musely být stopy Neila Armstronga – které srovnává se skutečnými stopami nalezenými v reálném světě.
Kromě klasických obrazů malovaných olejem začíná používat enkaustiku. Nově objevená technika jí umožňuje více pracovat s abstraktním motivem. I přesto zůstávají tato díla naprosto konkrétní reakcí nejen na svět kolem, ale i na svět Michaely Bodnárové.
Michaela Bodnárová studovala na Akadémii umení v Banskej Bystrici v Ateliéri súčasnej maľby u akademického malíře Františka Hodonského. Absolvovala studijní stáž na Fakultě umění Ostravské univerzity u Daniela Balabána a Františka Kowolowského. Vystavovala na mnoha místech na Slovensku, Maďarsku, v České republice a v loňském roce se zúčastnila Salónu v Paříži. Její obrazy lze najít v soukromých sbírkách v Portugalsku, Švýcarsku, Francii, Kanadě, České republice a na Slovensku.
Pavel Frydrych, Apeiron z. s._MG_4100 _MG_4102 01 Rikard G. Veto, a galéria művészeti vezetője, Kutak Adrienn keramikusművész és Michaela Holotová-Bodnárová festőművész ??????????????????????????????? 10.Lupene z jabloni olej na platne 40x40cm 11.Lupene z jabloni olej na platne 40x40cm 12.Kvitnuca eroticka krajina olej na platne 130x180cm 2014

nova_terasa_bodnarova_final

Lukáš Cinkanič – 377

13006723_662860307186397_6141664062547898931_n
Zelený domeček, Police nad Metují
8. 4. – 29. 4. 2016

V expozici v Zeleném domečku v Polici nad Metují představuje svou aktuální tvorbu výtvarník Lukáš Cinkanič. Polický rodák, v současné době žijící a studující v Hořicích v Pokrkonoší, je představitelem nejmladší výtvarné generace. V Hořicích studuje Užitnou malbu v ateliéru profesorky Michaely Jezberové na místí kamenosochařské škole.
Expozice výstavy nabízí dvě technické polohy výtvarného rukopisu Lukáše Cinkaniče. V obrazech často pracuje s citací témat barokních andělíčků – ať už jsou roztržitě něžní, či nepřítomně „jiní“ a přesto víc jsoucí, než reálné bytosti světa. Autor si dovolil odlehčit těžké barokní téma třeba vpasováním autoportrétu nebo andílkovou grimasou, nutící návštěvníka k úsměvu. K tomu dále nabízí naprosto civilní témata: stříhání vlasů, zátiší nebo portréty. A tato civilní témata jsou nosným prvkem expozice: dokončují nedopovězenou větu, kterou k návštěvníkovi promlouvají andílci. Dokončují výtvarné sdělení autora. Tedy sdělení jednoho z nejmladší výtvarné generace. Té generace, které je často vyčítán čas strávený u počítače a která vyrůstá od malička v těsném sousedství moderních technologií. A ke cti autora lze říct, že nemá strach ukázat návštěvníkům svůj subjektivní pohled na svět.
Druhou představovanou polohou jsou grafiky, většinou vzniklé v posledních šesti měsíců. V nich pracuje autor výhradně s civilními náměty. Mnohdy až s náměty, o nichž by se dalo říct, že jsou banální. Ale i ten nejbanálnější námět se v zorném úhlu pohledu výtvarníka Lukáše Cinkaniče mění v umělecký artefakt s jasným a čitelným sdělením. Ať už budeme uvažovat o hale nádraží, pohledu do schodišťové šachty nebo portrétu bezdomovce. Grafiky, často ve velkých formátech, doplňují celou expozici v jednolitou komplexnost pohledu mladého výtvarníka. A vzhledem k tomu, že celá instalace výstavy je jeho prací, je čistota autorského sdělení vlastně nedotknutá jinou rukou či jinou myšlenkou.
Z celé expozice lze číst trochu nerozvážnosti, ale na druhou stranu i odvahy. Koktejl těchto dvou poloh vlastně charakterizuje mládí všeobecně a v tomto pohledu je výsledná expozice nadčasová. Její aktuálnost ale podtrhuje skutečnost, že ač se andílek líbivě usmívá, nebo schodiště zůstává opuštěné, oboje je naplněno napětím ústícím ve sdělení, že existuje pouze jeden svět. Jeden svět, ve kterém žijí všechny generace a všechny se navzájem setkávají a jejich životy jsou často propletené. Stejně jako malby a grafiky v expozici výstavy 377 nakonec vytvářejí komplexní reálný svět. A z této reality pak vyvstává výtvarné dílo Lukáše Cinkaniče, které tak trochu Holanovsky předhodil návštěvníkům, aby je „to všechno“ nechal přežvýkat a posoudit už samotné.
Výstavu podpořili: Město Police nad Metují, Muzeum papírových modelů, Zelenina Suchomel, Vinotéka Sodomková, Květinářství U Petry, BB kavárna a spolek Apeiron. Speciální poděkování: Martin Cibulka, Kapitol a. s.

12963581_662860320519729_4459515744991876431_n13012889_662860433853051_4542488289846311915_n

Jaroslav „King“ Seifert – Fotografie

13151965_673629799445047_5769728542607557589_n

Zelený domeček, Police nad Metují

5. 5. – 29. 5. 2016

V roce 1980 se vydala Československá horolezecká expedice do Himalájí. Jejím cílem byla osmá nejvyšší hora světa Manáslu (8.163 m). V Nepálu čekalo horolezce nemilé překvapení, když se dozvěděli, že jim díky byrokratickému rozhodnutí nepálských úřadů pokus o výstup na osmitisícovku nebude povolen. Členové expedice tedy využili nabízený čas k treku kolem hřebenu Annapurny…

V Zeleném domečku představuje horolezec a fotograf Jaroslav „King“ Seifert unikátní fotografie nejen z treku kolem první vylezené osmitisícovky, ale i pohledy do vesnic a vesniček Nepálu z doby, kdy v Himalájích ještě nezavládla komerce. V místech, kde dnes putují stovky turistů z celého světa, v místech, kde dnes stojí hotely a turistické ubytovny se Češi tehdy pohybovali sami. Vznikly tak unikátní fotografie dnes už zapomenutého a zanikajícího světa nejen Nepálského venkova a měst, ale i života v Indii. Navíc umí fotograf Seifert skrz obrazové sdělení přiblížit zádumčivé ticho hor i hukot měst; poklidný život vesnic se v expozici zjevuje s takovou silou, že divák na chvíli může podlehnout klamu a sám se stát „součástí“ fotografie. Z pohledů na hřeben Annapurny jakoby byl slyšet vzdouvající se vítr a lze tušit tíživost vzduchu, který v sobě nese tolik vlhkosti, že téměř ani není k rozeznání od drobného mrholení. V průřezu expozice se střídá venkov s městem, terasovitá políčka s říčkami a mosty, děti s dospělými, církevní architektura s tou civilní, aby vše vyvrcholilo majestátností Himaláje.

Expozici lze vnímat i jako sondu do duše nejvyšších hor světa. „King“ je představuje ve všech podobách – zádumčivě mlčící na pozadí čisté oblohy, nebezpečně trhající mraky nad sebou nebo vystavující se slunečnímu svitu mezi protrhanými mračny. Ze všech fotografií je cítit autorova láska k horám, ale i respekt před neuvěřitelnou silou přírody. Obě tyto polohy se mísí a dohromady ukazují nejen Himaláje, ale skrze ně odhaluje svoje nitro i horolezec Jaroslav Seifert.

Součástí expozice je unikátní fotografie (a jedna z posledních) polického horolezce Tomáše Grosse, který odešel v létě roku 1971 do Švýcarska. V roce 1980 se v Káthamandú náhodou setkal s členy československé expozice, tedy i s kamarádem „Kingem“ z Police nad Metují! Od poloviny osmdesátých let je Tomáš Gross nezvěstný… „Podle mě to byl ten nejtalentovanější a nejlepší horolezec z Police,“ říká na jeho adresu Jaroslav Seifert.

Druhým unikátem výstavy je drobná, asi 2,5 mm veliká, muška, která je pojmenována Psammodius seiferti, po člověku, který tento exemplář v roce 1980 přivezl z Indie do Evropy.

Výstavu podpořili: Město Police nad Metují, Muzeum papírových modelů, ZUŠ Police nad Metují, Zelenina Suchomel, Vinotéka Sodomková, Květinářství U Petry, BB kavárna, spolek Apeiron a Martin Cibulka, Kapitol a. s.

Kateřina Černá – Knihy, texty, grafika

Nová Terasa, Zelený domeček, Police nad Metují
27. 6. – 25. 7. 2016

13494976_693121537493607_5180213778383677361_n

Umění je krásná pravda, naprosto ne krásná lež.
JOSEF ČAPEK

Na Nové terase v Polici nad Metují představuje průřez svou grafickou a částečně i spisovatelskou tvorbou členka Hollaru, výtvarnice Kateřina Černá. Autorka, která v příštím roce oslaví významné životní jubileum, se prezentuje hravostí grafického vyjádření, jež evokuje až dětskou spontanietu. Při pohledu na její díla nelze nevzpomenout laskavé obrazy Josefa Čapka, malíře a spisovatele, který je nerozlučně spjatý s místním krajem. Ač jsou výrazové prostředky obou výtvarníků různé a dělí je časový odstup celého jednoho lidského života, mají několik společných jmenovatelů. Pohled na svět jakoby dětskýma očima, který návštěvníka láká nejen ke hře, ale i k zamyšlení. Mnohé z vystavených grafik reagují na autorčiny cesty po Evropě a mohou být vnímány i jako jakési deníkové záznamy. A tyto záznamy pak lze svázat v ucelený celek, aby vznikl autentický pohled na svět kolem nás. Svět, který dokáže stále okouzlit a oslnit. Výsledkem nikdy nebude Kerouacovský popis cesty, ale spíš jeho protipól. Zatímco americký spisovatel a guru beat generation a stopařů, popisuje svět jako jeden nekončící šílený mejdan, Kateřina Černá vnímá ostatní stránky téhož. Tam kde Kerouac proletí kolem, ona se zastavuje; tam kde Kerouac stojí a odpočívá, ona prochází a o mnohých svých krocích a zastaveních se vydává svědectví. Svědectví o prosté kráse světa kolem, kterou často ani nezaznamenáme, protože mnohá krása se nám může jevit jako příliš obyčejná. Ale grafická tvorba Kateřiny Černé jasně ukazuje, že nic takového jako „obyčejná krása“ neexistuje. Existuje pouze krása jako taková a už nezáleží na tom, zda je to krása Kerouacovy cesty, Čapkových vesnic a hrajících si dětí nebo grafických listů Kateřiny Černé. Krása zůstává krásou, aniž by záleželo na tom, z jakého úhlu pohledu se na ni díváme. Umění, slovy Josefa Čapka, zůstává krásnou pravdou a naprosto ne lží.
Přestože je představovaný průřez tvorbou Kateřiny Černé v Polici nad Metují evidentně inspirován dětským světem, nebrání se autorka ani vyjádřit k závažným společenským věcem či k tradičním výtvarným tématům. Ale ať už její díla hovoří o feminismu nebo klasicky představují zátiší, jedná se o pohled z nadhledu a s příchutí humoru.

Kateřina Černá (*1937) studovala na přelomu padesátých a šedesátých let na Pražské akademii výtvarných umění u profesorů Vlastimila Rady a Karla Součka. Od poloviny šedesátých let vystavuje nejen v České republice, ale např. i ve Francii, Belgii nebo Švýcarsku. Její díla jsou zastoupena ve sbírkách Národní galerie v Praze, Oblastní galerii v Liberci, Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích, GASK v Kutné Hoře a mnoha soukromých sbírkách. Od šedesátých let si vydává vlastní knihy, ve formě ručně svázaných grafických listů.
Součástí vernisáže bylo čtení autorských textů Kateřiny Černé, kterého se zhostily kurátorka Alena Laufrová a herečka Činohry Národního divadla Tatiana Medvecká.

Novou Terasu podporují: Město Police nad Metují, Muzeum papírových modelů Police nad Metují, ZUŠ Police nad Metují, Květinářství U Petry, Zelenina Suchomel, Vinotéka Sodomková, Martin Cibulka – Kapitol a. s., BB Kavárna, Pizzeria Janeba, SDH Velká Ledhuje a Planeta ryb.
Mediálním partnerem je Naše Broumovsko.
Patronem spolku Apeiron je filosof Radim Kočandrle.
Patronem Nové terasy je starostka města Police nad Metují Ida jenková.

Pavel Frydrych, Apeiron z. s.

13507217_693121774160250_3676428521715252162_n

132754-top_foto1-vn3kh

13533227_693611657444595_4610455830430635530_n

Petr Stibral – Lesní práce

Nová Terasa
Zelený domeček, Police nad Metují
28. 7. – 31. 8. 2016

13731637_700154910123603_5091093028002214496_n

S tím na koho jsme zapomněli, se zase můžeme poznat.
FRANZ KAFKA: ZÁMEK
Výstavní prostor v „Zeleném domečku“ na Nové Terase se pro expozici výstavy Petra Stibrala naprosto změnil. Namísto stěn, zdí a oken se návštěvník ocitá uprostřed lesa. Autor se v Polici nad Metují prezentuje videozáznamem z projektu „Lesní práce“. Lesní práce v podání jednoho z nejoriginálnějších sochařů současné výtvarné scény jsou sice plné potu a dřiny, ale výsledný efekt je v naprostém kontrastu k této představě.
Jakoby se autor snažil dokázat, že napohled nemožné se může stát možným. Že stačí jen jít za svou představou a nebát se vykročit neprošlapanou cestou. Ve Stibralově „Lesní práci“ potom uprostřed lesa levituje hromada „(ch)roští“; nebo se téměř megalitické kruhy z větví o průměru 11 metrů vznášejí v pětimetrové výšce. Člověk, ať už návštěvník výstavy nebo kdokoliv, kdo zabloudil do lesa, se v tu chvíli střetává s něčím, co v první chvíli nedokáže pochopit ani definovat. Logické vysvětlení naráží na životní zkušenost, která něco takového vylučuje. A právě reakce člověka při střetu s neznámým a nepochopitelným, byla jedním z podnětů pro vznik „Lesní práce“, jak přiznává sám autor.
Ovšem výsledek landartové realizace může být vnímán i jako prostor určený pro meditaci. První setkání lze připodobnit k zenbuddhistickému satori, tedy náhlému procitnutí (nebo jak to nazval Jack Kerouac „kopnutí mezi oči“ či „pecce do tejla“). Petr Stibral se projevil jako básník prostoru, který s neuvěřitelně poetickou citlivostí připravil scénu a teď už jen záleží na divákovi, jakou hru bude s autorem hrát, či zda na ni chce vůbec přistoupit.
Franz Kafka napsal, že s tím, na koho jsme zapomněli, se opět můžeme seznámit. Petr Stibral landartovým projektem „Lesní práce“ připomíná něco podobného. Ukazuje, že les je místem tajemným a kouzelným. Místem s nadpřirozenou mocí, která se tu a tam zviditelňuje, aby ukázala svou sílu imaginace a následně „propustila“ okouzleného návštěvníka zase zpátky do světa měst, tramvají a internetu, kde naplno platí přírodní zákony. Ale návštěvník po návratu do reálného prostoru už ví, že tomu tak nemusí být vždy. Nese si sebou zkušenost, že existují věci na první pohled nepochopitelné a nevysvětlitelné, které svou krásou, svou prostou existencí v reálném čase a prostoru, připomínají, že tajemství lesa není pouhou frází. Odnáší si znovunabytou zkušenost, že les je místem, kde mohou žít bludičky či elfové a vrací vědomí člověka ke kořenům dětství, kdy tyto věci a bytosti byly součástí našeho světa.
Stibralovo vnímání prostoru přesahuje vymezený půdorys obyčejné hry. Z filosofického hlediska klade jednu z nejzákladnějších otázek o definování reality a skutečnosti. Může básnická imaginace sochaře ovlivnit náš pohled na svět kolem? Existuje vůbec hranice mezi snem a jeho reálnou podobou? Z projektu „Lesní práce“ lze vyvodit, že sochař dokáže ovlivnit náš pohled na svět a stejně tak lze tvrdit, že hranici mezi snem a realitou lze překračovat, aniž by došlo k narušení fyzikálních zákonů.
Pavel Frydrych, Apeiron z. s.
červenec 2016, Police nad Metují
Petr Stibral (*1977) studoval v letech 1997-2004 na Akademii výtvarných umění v sochařském ateliéru Jindřicha Zeithammla a v letech 2001-2002 v grafickém ateliéru Vladimíra Kokolii.
V roce 2003 získal Cenu společnosti CZ-Diatech, a.s. v soutěži Grafika roku. V roce 2009 se stal finalistou Ceny 333 Národní galerie.
V současné době učí na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze na Žižkově.
Věnuje se restaurátorským pracím (mj. se podílel a podílí na obnově sochařské výzdoby Chrámu sv. Víta v Praze nebo Karlova mostu).

Kolektivní výstavy (výběr):
2003 – Socha II, Düsseldorf, Reinraum Gallery
2008 – Nic na odiv, Kateřinská zahrada, Praha
2009 – Vkročení do prostoru, Galerie výtvarného umění Most
2011 – SVOZ16, Rabasova galerie, Rakovník
2015 – Místo pro sochu, Klatovy

Samostatné výstavy (výběr):
2004 – Kai-de-Kai, Praha
2012 – Něco mezi plochou a prostorem, Galerie Dům, Broumov
2012 – Sklad dřeva, GVUN, Náchod
2013 – Spotřební zboží, Galerie Ferdinanda Baumanna, Praha
2015 – Photoretrospective, GASK, Kutná Hora

Expozice v Zeleném domečku v Polici nad Metují:
Projekce 1:
„Prase“: svázané větve a roští, ocelová lana
„Terče“: svázané větvě do tvaru terče (průměr 220 cm), ocelová lana
Projekce 2:
„Kruhy“: svázané větve do kruhu (průměr 11 metrů), ocelová lana
Projekce 3 (notebook):
„Film o filmu“, záznam z instalací

www.petrstibral.cz
www.facebook.com/apeironzs

13895278_707305659408528_4394005396824074888_n13892218_707305709408523_7614501024717001028_n13900350_707305706075190_5452809884033089087_n

Ivo Cicvárek a jeho host Pavel Čadek

Koncert 201613887139_708111005994660_8987383411243206275_n
Nová Terasa, Police nad Metují

Spolek Apeiron ve spolupráci s Městem Police nad Metují představil v Polici nad Metují písničkářské duo Ivo Cicvárek a Pavel Čadek.
Poslední sobotní večer v červenci zpříjemnili šesti desítkám posluchačům na Nové Terase brněnští hudebníci Ivo Cicvárek a Pavel Čadek. Ač oba dva sami sebe zvou písničkáři, jejich nástrojové obsazení bylo docela netypické: kromě tradiční kytary ještě klavír a violoncello.
V první polovině večera se oba postupně představili jako sóloví hráči a zpěváci. Police nad Metují nejspíš poprvé slyšela písničkáře s violoncellem, ale Pavel Čadek si svou bezprostředností a kouzlem tónů dokázal získat srdce posluchačů snad hned po prvním akordu. Zatímco Ivo Cicvárek vzpomínal na Polici nad Metují z pracovního pohledu, protože dělá v ČT Brno dramaturga pořadu Záhady Toma Wizarda (natáčení jednoho z dílů probíhalo v polickém klášteře a na Ostaši letos na jaře), Pavel Čadek vzpomněl na svoje léta v ZUŠ. „Netušil jsem, kde je Police nad Metují, ale jméno města jsem znal. Protože jsem se účastnil hudebních soutěží a vítězové byly téměř vždy pouze ze dvou škol: Hudební škola Hlavního města Prahy a ZUŠ Police nad Metují,“ vzpomněl violoncellista Čadek.
Ale hlavní slovo krásného a teplého večera měly písně obou aktérů. Lyrické a velice vstřícné texty společně se střídající se kytarou, klavírem a violoncellem ovládly Novou Terasu, která přijímala básnické a poetické obrazy z dílny obou autorů. Nečekaný zážitek vyplynul ze spojení hudby pánů Cicvárka a Čadka a výstavy Petra Stibrala, která byla pro návštěvníky otevřena během přestávky.
Druhá polovina večera se už nesla ve společném vystoupení dua brněnských písničkářů. Ivo Cicvárek se představil i v roli speakera, a i tato poloha mu seděla víc než dobře. Koncert končil ve tmě, prozářené pouze hořícími svíčkami na stolcích diváků a tlumeným světlem z oken okolních domů, které se v průběhu koncertu začaly kolem Nové Terasy otevírat. Ivo Cicvárek potvrdil, že jeho nominace na cenu Anděl za poslední CD s názvem „Velký svět“ byla oprávněná.

Novou Terasu podporují: Město Police nad Metují, Muzeum papírových modelů Police nad Metují, ZUŠ Police nad Metují, Květinářství U Petry, Zelenina Suchomel, Vinotéka Sodomková, Karel a Jana Křepelkovi – Restaurace Sokolovna, Martin Cibulka – Kapitol a. s., BB Kavárna, Pizzeria Janeba, SDH Velká Ledhuje a Planeta ryb.
Mediálním partnerem je Naše Broumovsko.
Patronem spolku Apeiron je filosof Radim Kočandrle.
Patronem Nové Terasy je starostka města Police nad Metují Ida Jenková.
Pavel Frydrych, Apeiron z. s.

13669711_708113272661100_3656508651604438425_n

CLAVIQ

Dokumentární film polického režiséra Martina Hrnčíře ukazuje „odvrácenou stranu světa“. Claviq je hudebník závislý na lécích na psaní a alkoholu. Záběry ukazují bezútěšnost světa závislosti v ostrém kontrastu s barvami světa hudebních klubů. Ale divák se nemůže posléze zbavit pocitu, že i tato barevnost je jen hraná a že i za ní může skrývat černobílý svět bezútěšného tápání. Stejně jako se nedokáže zbavit pocitu, že Claviq ve snaze najít svou osobní svobodu „přestřelil“ a vytvořil si svůj svět – bez ohledu na okolí a bezohledný k okolí. A že ho tento stav vlastně baví.
Surovost pohledu po skončení filmu ukázala i debata jak s autorem, tak i s Claviqem, který bez emocí popisoval svou pouť závislostí, jako kdyby nezúčastněně mluvil o včerejším počasí. Dokumentu emoce v žádném případě nescházejí, ale v osobním projevu na sobě nedal hudebník znát emoci žádnou. A to je vlastně asi ten nejděsivější znak závislosti: ztráta emocí a empatie.
Film vznikl jako bakalářská práce Martina Hrnčíře a nebojí se ukázat zmiňovanou „odvrácenou stranu světa“, tedy světa stále aktuálního společenského problému závislosti.
Promítání podpořili Jana a Karel Křepelkovi a spolek Apeiron.

14516320_738778732927887_6930102473586502652_n

14591799_738778772927883_6972878555986910556_n14572223_738778669594560_7483953155961119770_n

Křest knihy Zpověď počátku tisíciletí

V pátek 18. 11. v 18 hodin a 11 minut se uskuteční na sále Hasičárny křest knihy polického autora Pavla Frydrycha „Zpověď počátku tisíciletí“, který připravily Spolek Apeiron a Ústeckoorlické nakladatelství Oftis.

14560116_742315182574242_1617322031834050709_o

O povídkové sbírce napsal spisovatel a editor literárního čtvrtletníku Kruh Milan Dušek: „V roce 2010 Pavel Frydrych vydal knihu pod názvem ‚Poznámky k surrealistickému autoportrétu‘, kde mapuje doposud nejhorší úsek svého života a snaží se s ním myšlenkově vyrovnat. V povídkách ‚Zpověď počátku tisíciletí‘ evidentně postoupil ve své tvorbě dál, v popředí jeho zájmu už není pouze jeho já, ale více se soustřeďuje na své okolí, více se věnuje lidem, pro které píše. Soubor povídek uvádí básní v próze, kde vzdává hold Karlu Čapkovi a Franzi Kafkovi. Jeho povídky, včetně těch mikro, prokládané citáty z autorů, kteří mají k zvoleným tématům co říci, se výrazně odlišují od toho, co je v současné době psáno. Přímo srší skutečným životem a jsou plné napětí. Autor k tomu skromně poznamenává: Nehledám, ač nepřestávám nacházet.
‚Zpověď počátku tisíciletí‘ nepatří mezi knihy, k nimž autor sedne a napíše souvislý příběh. Zde je příběhů nepočítaně. Jde o text neuspěchaný, mnohavrstevný, podnětný pro jiné autory i samotné čtenáře, o jakýsi svěží vítr v současné české literatuře. Bezesporu vychází ze zájmu o problémy dnešní doby a v neposlední řadě svědčí o autorově trpělivosti. Dovedu si představit ty měsíce a roky, které nad texty strávil. I v tomhle je jeho kniha jedinečná.“
Při křtu zazní ukázky z povídek v podání polického herce Zdeňka Zeleného a hudebně jej doprovodí písničkářka a herečka Divadla Ypsilon Jana Šteflíčková.

14590290_738788279593599_2203983593568627661_n

Jarmila Šenková v Láry Fáry

14581431_739223299550097_4434521211330833520_n

Od 4. října prezentuje svou fotografickou tvorbu Jarmila Šenková v náchodské kavárně Láry fáry. Autorka ve spolupráci se spolkem Apeiron připravila výřez z cyklu portrétů, které představila na konci loňského roku v „Zeleném domečku“ v Polici nad Metují.
Jí představované portréty mohou být anonymním zosobněním barokních ctností a neřestí. Protože výstava je uvedena pouze stručným – možná až moc stručným – představením autorky, záleží už na každém divákovi zvlášť, jak se s ní „vypořádá“. Zda bude trávit čas odhadováním, ke komu jaká ctnost či neřest náleží, nebo se nechá unést vlastním sdělením každé fotografie. Autorka totiž nevnucuje divákům svůj pohled na věc, přestože by pro snazší pochopení výstavy mohla. Ale nadčasovost portrétů Jarmily Šenkové tkví právě v tom, že jsou neukotvené v čase a prostoru, mohou „se stát“ kdykoliv, aniž by se tím jakkoliv snížila jejich vypovídající hodnota.