Dovolte nám požádat Vás o pomoc. Zapojte se pod heslem Přej a bude Ti přáno, dej a bude Ti dáno do naší vyhlášené potravinové sbírky pro Potravinovou banku Hradec Králové z.s. Připomeňme si odkaz sv. Martina, buďme laskaví, projevme soucit a podejme pomocnou ruku těm, kteří ji potřebují.
sbírka: Jedná se o potravinovou sbírku pro samoživitelky a rodiny s dětmi v hmotné nouzi v našem kraji. Potraviny předáme Potravinové bance v Hradci Králové z.s.
Nejvíce jsou potřebné potraviny pro malé děti (dětské výživy ovocné i zeleninové příkrmy, dětské piškoty, sunar, kaše krupičky i jiné.)
Vítány jsou další trvanlivé potraviny například: konzervy, rýže, těstoviny, marmelády, polévky nebo sušené a instantní potraviny.
sběrné místo: černý box u vchodu do Muzea papírových modelů (Tyršova 341, Police nad Metují)
nad 15 ks nabízíme odvoz
termín: 2. 11. -15. 11. 2020
každý den včetně víkendů od 8 do 12 hodin (v jiný čas prosíme o upozornění SMS zprávou)
V Zeleném domečku (Tyršova 341) v Polici nad Metují se uskuteční ve čtvrtek 9. srpna od 19 hodin přednáška filosofa Radima Kočandrleho s názvem Charakteristické znaky archaické iónské kosmologie. Přiblíží antické představy o vzniku vesmíru. Radim Kočandrle je autorem několika knih o nejstarší řecké filosofii.
Přednáška představí archaické iónské kosmologie, které ztělesňují
nejstarší kosmologické koncepce formulované v rámci antické filosofie. V
prvé řadě se přitom zaměří na jejich meteorologickou povahu.
Zároveň
ale poukáže na to, že pokud nebeská tělesa vznikala jako výpary
vlhkosti země a moře, přičemž obíhala pouze nad Zemí, lze soudit, že se
pod Zemí nenalézal žádný prostor. Země tak představovala spodní dimenzi
celého univerza, které se prostíralo právě pouze mezi povrchem Země a
nebem.
Přednáška následně upozorní, že prostor kolem celé Země
začal být tematizován až s koncepcí kulové Země umístěné uprostřed
sférického univerza. K této změně v rámci kosmologie patrně došlo v tzv.
italské větvi filosofie, přičemž následně nalezlo vyústění u Platóna a
zejména Aristotela. Samotná přednáška přitom bude upoutávkou na
připravovanou knihu Mezi nebem a Zemí v nakladatelství Pavel Mervart.
PhDr.
Radim Kočandrle Ph.D. je autorem mnoha nejen odborných textů, ale také
napsal několik knih pro širokou veřejnost, které se věnují archaické
filosofii. V Polici nad Metují přednášel už v roce 2015 v rámci projektu
Všechny cesty vedou z Milétu. Tenkrát se věnoval jednomu z
nejzajímavějších filosofů archaického Řecka – Anaximandrovi z Milétu.
Tentokrát
se záběr přednášky rozšíří o další myslitele a geograficky se budeme
přesouvat z území dnešního Řecka, přes Turecko k jižní Itálii (takže
neopustíme území tzv. Velkého Řecka).
Radim Kočandrle vystudoval
Filosofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci a zabývá se ranými
presokratiky. Přednáší na katedře filosofie Filosofické fakulty
Západočeské univerzity v Plzni.
Publikoval tyto knihy:
Fysis iónských myslitelů. Rozprava nad peripatetickou dezinterpretací. (nakl. Pavel Mervart, 2008)
Anaximadros z Mílétu (nakl. Pavel Mervart, 2010).
Apeiron Anaximandra z Mílétu (nakl. Epocha; Západočeská univerzita v Plzni, 2011).
Anaximenés z Mílétu (nakl. Pavel Mervart, 2014).
Aperion. Anaximander on Generation and Destruction (společně s Dirkem L. Coupriem, nakl. Springer, 2017).
Dále je autorem kapitoly v knize Evoluce před Darwinem (nakl. Pavel Mervart; 2012, Vojtěch Hladký, Zdeněk Kratochvíl).
Přednášku
v rámci Nové Terasy 2018 pořádá spolek Apeiron s podporou Města Police
nad Metují a ve spolupráci s Muzeem papírových modelů. Vstupné
dobrovolné. Další informace: www.spolekapeiron.cz
V Polici nad Metují pořádají výstavu malíře Václava Šafáře, o kterém se traduje, že prodával obrazy dřív, než na nich stihla uschnout barva. Komorní výstava na malém půdorysu představuje průřez tvorbou výtvarníka, který svým dílem přesahuje hranice regionu.
Dílo broumovského malíře Václava Šafáře představuje v Polici nad
Metují v Zeleném domečku spolek Apeiron v rámci Nové Terasy 2018.
Výstava si neklade za cíl stát se reprezentativní retrospektivou autora,
ale spíše na malém půdorysu komorním připomenutím malířské tvorby
výrazného regionálního výtvarníka.
Název „Krajinu domova“ evokuje
představu krajinářské tvorby, která je bezesporu nosnou osou expozice,
ale jak připomenul ve své úvodní řeči Pavel Frydrych, krajinu domova
můžeme chápat v reálném světě i jako naše nejbližší okolí. V tomto úhlu
pohledu se krajinou domova může stát vyšlapaná pěšinka k domu, zahrada
kolem něj, ale třeba i prošlapaný práh u vstupních dveří nebo nerovnost
v omítce.
A krajina domova výtvarníka může být i krajinou
vnitřní. Ta je v případě Václava Šafáře bezesporu barevná, ale
vystavující na obdiv právě tu barevnost, kterou maskuje všechny jizvy a
šrámy, jež vznikly při tvorbě. Protože malíř Šafář přistupoval ke své
tvorbě s expresivní silou. „Jako by se s krajinou rval a sem tam dokázal
kus z ní vytrhnout a dát to na plátno. A stejně se krajina chovala
k němu,“ řekl Pavel Frydrych.
Kromě krajinářských námětů,
vycházejících z kouzelné přírody Broumovska a Policka – rybníky, jarní
tání nebo třeba cesty – výstava představuje i několik zátiší. V nich se
odráží citlivá autorova duše a není od věci si uvědomit, že právě obrazy
zátiší věnovala malíř svým dětem.
Celá expozice je doplněna o
několik tisků, kreseb tuší nebo uhlem. Tím se podařilo jakoby semknout
celou expozici do hutného celku, který prezentuje šíři Šafářovi tvorby.
„Každý,
kdo na výstavu přijde,“ řekla Ivana Richterová, jedna z návštěvnic
vernisáže, „si tady určitě najde to svoje. A není podstatné, jestli v
tomto kraji žije nebo ne. Protože obrazy samy o sobě dokáží diváka
oslovit.“
Výstava v Zeleném domečku (Tyršova 345) v Polici nad Metují potrvá do 29. července. Vstupné dobrovolné.
Nové
Terasy pořádá spolek Apeiron ve spolupráci s Muzeem papírových modelů a
podporou Města Police nad Metují. Patronkou Nové terasy je starostka
města Police nad Metují Ida Jenková.
Zpěvačka Iva Marešová, které exceluje v hlavní roli Johanky z Arku ve stejnojmenném muzikálu, přijíždí do Police nad Metují. Na Nové Terase zazpívá 28. července v triu Marešová – Yasinski – Chernoklinov, hrající world music se slovanskými kořeny.
Iva Marešová, jeden z nejzajímavějších hlasů, který kdy dal Hradec
Králové Praze, jak napsal ve své recenzi Petr Mareček, přijíždí do
Police nad Metují v triu, které kromě ní tvoří běloruský akordeonista
Aliaksandr Yasinski a ruský violista Ilja Chernoklinov.
„Hrajeme
World music se silnými slovanskými kořeny. Je v ní hodně ohně, vášně,
něhy, lásky, síly i klidu,“ píše Iva Marešová na svém webu. Skutečností
je, že jak zpěvačka, tak ostatní členové tria působí při své hudební
produkci jistě a z jejich projevu lze vnímat lásku k hudbě. Ta se potom
odvděčuje posluchačům plným zvukem a jakousi „slovanskou laskavostí“;
laskavostí, kterou lze slyšet z některých skladeb Antonína Dvořáka nebo
která se doslova dere z pláten malíře Josef Čapka.
Iva Marešová
je jednou z nejzajímavějších postav české hudební scény. V současné době
exceluje v hlavní roli Johanky z Arku ve stejnojmenném muzikálu. Kromě
toho je od roku 2016 zpěvačkou v legendární skupině Martina Němce
Precedens. O tomto svém angažmá řekla: „Můj návrat k rockovější energii
mi přinesl do života hodně změn a krásy.“
Dalším zvučným jménem,
se kterým Iva Marešová spolupracovala, je „kytarový mág“ a člen skupiny
Pražský výběr Michal Pavlíček (Na kloboučku, Beatová síň slávy, hudba k
baletnímu představení Malý princ, muzikály divadla Ta Fantastika –
Excalibur, Dáma s kaméliemi, Obraz Doriana Graye). Koncertovala i se
skupinou Blue Effect Radima Hladíka nebo s kapelou Čechomor.
Trio
Marešová – Yasinski – Chernoklinov se nebojí hudebních experimentů. Ač
jsou základem již zmiňované slovanské kořeny, můžeme v hudbě vysledovat i
vlivy jazzu, blues nebo cikánské hudby. Ale hudebníci dokáží vše
zkomponovat do jasně čitelné linie, která umí oslovit naprosto každého
posluchače. Ani se nemusí jednat o ono pověstného co Čecha, to
muzikanta, protože nadčasovost hudby smazává rozdíly mezi absolutním
hudebním sluchem a obyčejným posloucháním hudby. V tom je projev tria
naprosto unikátní, a když už pro nic jiného, tak právě pro tuto věc
stojí za to si ho poslechnout.
Koncert pořádá spolek Apeiron ve
spolupráci s Muzeem papírových modelů a podporou Města Police nad Metují
v rámci Nové Terasy 2018. Patronkou Nové Terasy je starostka města Ida
Jenková.
Vstupné dobrovolné.
Trio Marešová – Yasinski – Chernoklinov.
Police nad Metují
Terasa před Muzeem papírových modelů (Tyršova 341).
Spolek Apeiron ve spolupráci s Památníkem Karla Čapka ve Strži zvou na výstavu fotografií. Expozice představuje Karla Čapka jako fotografa. Uvidíte domácí mazlíčky, psa Dášeňku nebo kočku Pudlenku, obrázky z cest, ale i portréty Tomáše Garrigue Masaryka či „pátečníků“.
Výstavou fotografií světoznámého spisovatele a dramatika se Police
nad Metují připojuje k „Čapkovskému roku“, tedy k 80. výročí úmrtí
jednoho z nejvýznamnějších autorů Československa. Zároveň postavou Karla
Čapka nelze nepřipomenout sté výročí vzniku samostatného
Československa, se kterým byl jeho život velice těsně spojen. Vernisáž
proběhla v pátek 1. června.
Ač v komorním prostředí Zeleného
domečku představuje spolek Apeiron drobný výřez fotografické tvorby
Karla Čapka, dá se s jistotou říci, že stejně tak, jak uměl slovy popsat
svět kolem sebe, uměl se stejnou lehkostí zaznamenat totéž svým
fotoaparátem. Jeho „fotočky“ představují obyčejný svět, aniž by jakkoliv
tíhly k uměleckému ztvárnění.
Expozice nabízí v malém průřez
tématy, které Čapka-fotografa zajímaly. Tato témata nejsou v podstatě
ničím překvapující, protože se velice často kryjí s tématy, které
zpracovával literárně; ať už ve svých fejetonech, povídkách, románech
nebo dramatech.
Obrázky z cest, ve kterých dokázal zachytit
genius loci, ať už se jedná o holandské kanály, norské ledovce nebo
oravskou ves. Z fotografií doslova dýchá téměř až dětské okouzlení
z toho, co všechno svět kolem nás umí vnímavému pozorovateli nabídnout.
Mezi
fotografiemi samozřejmě nesmí scházet domácí mazlíčci – kočka Pudlenka a
fenka Dášeňka. Díky knize „Dášeňka, čili život štěněte“ se Karel Čapek
stal nejznámějším amatérským fotografem První republiky. Tato kniha
vyšla za jeho života – od roku 1933 do roku 1938 – hned devětkrát! A
můžeme směle tvrdit, že kromě kouzelného příběhu na tom měly i svůj
podíl krásné fotografie malého štěněte Dášeňky – která se stala patrně
nejznámějším psem tehdejšího Československa.
Silným tématem,
která zaujímá důležité místo ve světě Čapka-fotografa, jsou portréty.
Kromě rodinných příslušníků – bratra Josefa a později manželky Olgy
Scheinpflugové – to jsou portréty „pátečníků“. A samozřejmě nemohou
scházet „fotočky“ pana prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, který se
srazů pátečníků ve vile u Čapků také účastnil.
Zajímavou
souvislost Čapkova fotografování a srazů pátečníků uvádí ve svém článku
„Karel Čapek: elegantní fotograf-intelektuál“ Karolína Herzogová: „Čapek
své snímky rozhodně neukládal do šuplíku. Vrcholem jeho foto-kariéry se
stalo publikování snímků Dášenky v roce 1932. V dalších letech
fotografoval pouze sporadicky.“
V průběhu vernisáže samozřejmě
nemohlo scházet slovo Karla Čapka. V Zeleném domečku zaznělo pár úryvků
z knihy „Pudlenka, aneb měl jsem psa a kočku“, část z cestopisu „Cesta
na sever“ a závěr fejetonu „Pozdravy“, který vyšel v Lidových novinách
v den spisovatelovi smrti, 25. prosince 1938. Jeho aktuálnost ještě
umocnila zážitek z vernisáže.
Video z vernisáže si lze prohlédnout na https://www.facebook.com/apeironzs/
Výstava
je otevřena denně kromě pondělí od 10.00 do 12.00 hodin a od 13.00 do
17.00 hodin a potrvá do 1. července. Vstupné dobrovolné.
V Polici nad Metují si v Zeleném domečku připomínají výstavou fotografií známého horolezce Miroslava Šmída. Od jeho tragického úmrtí uplyne na podzim letošního roku pětadvacet let. Unikátem výstavy je Šmídův autoportrét, který vznikl ráno 11. září 1993, pár hodin před jeho smrtí.
V Polici nad Metují v Zeleném domečku připomínají výstavou fotografií
život horolezce, fotografa, cestovatele a spisovatele Miroslava Šmída,
od jehož úmrtí uplyne v letošním roce 25 let. Samotnou vernisáž uvedli
členové Polické gardy ostrostřelecké, kteří čestnou salvou uctili
památku svého člena.
V expozici výstavy, kterou připravilo Muzeum
papírových modelů ve spolupráci se spolkem Apeiron a podporou Města
Police nad Metují, je vystaven průřez fotografickou tvorbou Miroslava
Šmída. V hlavní roli jsou samozřejmě hory, které už po staletí lákají
dobrodruhy svou tajemnou krásou.
Výstavu lze vnímat z několika
úhlů pohledu. Je možné se na ni dívat jako na záznam krásy světa hor,
kam není dovoleno vstoupit každému. V tomto kontextu se nabízí i možnost
sledování posunu civilizace směrem k horám. Pod jednou z fotografií je
text psaný autorovou rukou, ve kterém popisuje život v základním táboře
pod Mount Everestem. Tehdy musela hromada nosičů vynosit pod nejvyšší
horu světa desítky kilogramů výzbroje a zásob. Dnes se do Base Campu pod
Everest konají turistické výlety…
Pavel Frydrych v úvodní řeči
zavzpomínal na výstavu Jaroslava „Kinga“ Seiferta, která se konala v
Polici nad Metují před dvěma lety. „Na výstavě tenkrát byla fotografie z
místa, kde horolezci spali. Zabaleni ve žďáráku, pod tenkou vrstvou
sněhu. King to tenkrát komentoval slovy: Dneska na tom místě stojí hotel!”
Kurátor
výstavy vybral i sérii fotografií, na kterých je zachycen jediný
horolezec v prostoru vysokých hor. Z nich lze vycítit úctu
člověka-fotografa k místu, kde se zrovna v té chvíli nachází. Lidská
pokora, se kterou Miroslav „Lanč“ Šmíd vstupoval do hor je znát i z
výsledných fotografií. Pocit člověka, který ví, že se dostal tam, kam se
většinou podívají jen orli. Ale necítí se jako vyvolený. Ukazuje úctu k
přírodě, jako k neopakovatelné kráse, kterou smí ukázat i lidem, kteří
ho na tato místa nemohou fyzicky doprovodit.
Možná
nejpodstatnější částí expozice je zhruba desítka autoportrétů. V nich se
představuje autor jako obyčejný člověk. Z portrétů můžeme cítit
obyčejnou lidskou únavu nebo radost. Spokojenost i rozčarování. Ale tím,
že podvědomě návštěvník ví, že fotografie vznikaly na nepřístupných
místech světa, dochází k jakémusi pnutí mezi vnitřními pochody člověka a
panenskostí světa kolem něj. Tyto dva světy se promítají i do tváří
lidí, kterým „bylo dovoleno“ vystoupat tak vysoko.
Unikátním
portrétem je fotografie pořízená 11. září 1993 ve stěně v Lost Arrow v
Yosemitech. 11. září bylo posledním dnem života Miroslava Šmída…
Expozice
je doplněna o ukázku literární tvorby autora. Představuje knihy,
doplněné – jak jinak – mnoha fotografiemi, ale třeba i unikátní
svazeček, který horolezec připravil pro případné sponzory, když plánoval
na konci sedmdesátých let výpravu do Patagonie.
Výstava potrvá do 27. května. Otevřena je denně od 9.00 do 17.00 hodin. Vstupné dobrovolné.
Vystavoval od Norimberka přes řadu zemí v Evropě, Asii, Jižní Americe a Africe i v mnoha městech u nás. Poslední z více jak 200 samostatných výstav českého grafika Karta Demela probíhá do konce září v Zeleném domečku v Polici nad Metují pod hlavičkou spolku Apeiron.
Jak se podařilo uspořádat výstavu šestnácti
grafik nositele francouzského Řádu umění a literatury v malém městečku
na konci světa? Učitel ZUŠ Jaroslav Soumar k tomu říká: „Před několika
lety při návštěvě v rámci projektu ‚Jiná mapa‘ navštívila kurátorka
výstavy Alena Laufrová, tajemnice Sdružení českých umělců grafiků
Hollar, jehož je členem i pan Demel, polického pana Samka. I když u nás
mnozí nevíme, i on je světově uznávaným grafikem a vystavuje po celém
světě. Od té doby se datuje spolupráce Aleny Laufrové, potažmo sdružení
Hollar, s polickým Apeironem.“
A dodává: „Výstava Karla Demela je výsledek práce Apeironu, rozhledu
hlavních organizátorů výstavy Pavla Frydrycha a Martiny Váňové přes
uměleckou tvorbu, přátel i kamarádů. Určitě se běžně nestává, že by lidé
Demelova formátu byli ochotni vystavovat v nějakém malém městečku.“
Výstavu zahájil ve čtvrtek 6. září Pavel Frydrych s místostarostou
Jiřím Škopem za účasti ředitele ZUŠ Lubora Bořka s manželkou a učitelů
zejména výtvarného odboru. Přišla i řada hostů a zájemců o umění vůbec,
protože příležitostí vidět tak hodnotné dílo významného autora není v
našem regionu mnoho.
Zdůraznil to ve svém krátkém vystoupení také Jiří Škop: „Akce Centra
kultury a vzdělávání Pellyho domů jsou zaměřeny víc na širší populaci.
Je proto úžasné, že se lidem kolem Pavla Frydrycha daří do Police
přivádět takové skvosty, jako grafika Karla Demela. Za to jim patří
veliký dík, a pokud budu mít možnost, i po volbách je vždy rád
podpořím.“
Jak už je na vernisážích spolku Apeiron v Zeleném domečku zvykem,
otevření výstavy bylo i uměleckým zážitkem. Slovem je doprovodily
polické ochotnické herečky Hana Klapkovská a Ivana Richterová a učitelé
ZUŠ v Polici, mladí manželé Žaneta a Jakub Kolářovi zhudebněnými
francouzskými šansony na housle a vibrafon.
Výstavou Karla Demela končí spolek Apeiron obdivuhodnou sérii výstav letošní Nové Terasy, které se zájmem navštěvovali zájemci o nadstandardní umělecká díla z Police i turisté, kteří zavítali do blízkého Muzea papírových modelů. Od října pokračují výstavy a další akce v Zeleném domečku díly tvůrců z našeho regionu.
Michaela „Ela“ Bodnárová: Faun na břehu Tiberu
Police nad Metují, Zelený domeček
7. 9. – 1. 10. 2017
Výstava „Faun na břehu Tiberu“ zavádí návštěvníka do světa nečekaných setkání, který vznikl pod štětcem mladé slovenské malířky. Ač její název odkazuje k antickému Římu, není na plátnech antika fyzicky přítomna. Ale neznamená to, že by název výstavy byl „vycucán z prstu“ – Michaela Bodnárová totiž pracuje s nadčasovými tématy. Tedy i s těmi, které přetrvávají od antických dob.
V kontrastu k barevnosti květin nabízí místy až šedivost zástavby, tedy jakéhosi záhonu květin civilizace, která – zdá se – vzdala jakoukoliv snahu o barevnost. Ovšem síla lidské tváře, možná trpící, možná jen překvapeně sledující svět „dole“, dává tušit, že nejen autorka s tímto stavem nesouhlasí. Ony tváře na pozadí městské zástavby, či civilizace, mohou být persefonikací lidstva jako takového. Stejně jako Faun z názvu výstavy může odkazovat k přírodě, k odcizení člověka od přírody, ale i k touze po návratu k ní. Čistá příroda, čistá fauna, je zastoupena vířivou barevností květů. Expozice se jakoby stále pohybuje v začarovaném kruhu kontrastů. Podobně jako se civilizace či společnost pohybuje mezi nutností chránit a bránit přírodu na straně jedné a na straně druhé potřebou z přírody čerpat hmotné prostředky nezbytně nutné k přežití. Je to takové hledání kompromisu. Výsledná rovnice sice při zběžném pohledu z dálky může vypadat chaoticky, ale přesto je pevně uspořádána a tvoří jakousi nosnou konstrukci, na kterou je teprve nabalen svět ve své poznatelnosti, jak ho vnímáme.
Výtvarnice a kurátorka Barbara Lamoot o Michaele Bodnárové napsala, že „se suverénní silou napříč věky konfrontuje nejděsivější stíny vnitřních světů společného vědomí lidské společnosti s touhou po laskavém a šťastném světě. V jejich dílech se závažnost budoucích těžkých rozhodnutí dívá přes řeku času do tváře pravdě minulosti. Malířka nám beze strachu podává zprávy o temném lese uvnitř každého z nás.“ Ve své poslední tvorbě se začíná odprošťovat od čistoty barev a její paleta stále více objevují šedivá zákoutí měst, které nasvěcuje světlo jakoby přes vrstvu prachu. Autorka ovšem v oné imaginární vrstvě prachu dokáže najít stopy člověka – aniž by to nutně musely být stopy Neila Armstronga – které srovnává se skutečnými stopami nalezenými v reálném světě.
Kromě klasických obrazů malovaných olejem začíná používat enkaustiku. Nově objevená technika jí umožňuje více pracovat s abstraktním motivem. I přesto zůstávají tato díla naprosto konkrétní reakcí nejen na svět kolem, ale i na svět Michaely Bodnárové.
Michaela Bodnárová studovala na Akadémii umení v Banskej Bystrici v Ateliéri súčasnej maľby u akademického malíře Františka Hodonského. Absolvovala studijní stáž na Fakultě umění Ostravské univerzity u Daniela Balabána a Františka Kowolowského. Vystavovala na mnoha místech na Slovensku, Maďarsku, v České republice a v loňském roce se zúčastnila Salónu v Paříži. Její obrazy lze najít v soukromých sbírkách v Portugalsku, Švýcarsku, Francii, Kanadě, České republice a na Slovensku.
Pavel Frydrych, Apeiron z. s.
V lednu a únoru se na stolové hoře Ostaš poblíž Police nad Metují konají zajímavé přednášky, které představí regionální i zahraniční krajinu. V pátek 15. ledna se konala beseda s Jiřím Horským z Prahy, který uběhl Sahara marathon 2015.
Navzdory mrazu a počínajícímu sněžení se v Hospůdce U Malíků mohli návštěvníci přesunout do vedrem rozpálené Sahary. V rámci cyklu promítání a přednášek se na Ostaši představil dobrodruh, cestovatel, horolezec a v neposlední řadě i sportovec Jiří Horský.
Díky jeho promítání a komentáři mohli být diváci konfrontováni jak se saharským pískem, tak s vedrem na padnutí. Neopakovatelné záběry na běžce uprostřed „největšího pískoviště světa“ se vryly do paměti snad všech, kteří je viděli. A všichni museli smeknout před odvahou a silou těch téměř dvou stovek maratonců, kteří se postavili v loňském roce na start.
V jakoby přidané hodnotě k samotnému extrémnímu závodu ukázal Jiří Horský i odvrácenou stranu světa. Běh se konal v místech, kde Alžírsko zřídilo několik utečeneckých táborů pro obyvatele okupované Západní Sahary. Životní podmínky, pro Středoevropana téměř nepochopitelné, a podle všeho i nuda k uzoufání jsou typickým obrázkem života utečenců.
Po skončení promítání „Sahary“ a po zodpovězení řady dotazů ještě Jiří Horský promítl výběr ze svého putování po Laosu, které uskutečnil v rámci několikaměsíční cesty po Indočíně před čtyřmi lety. Stejně snadno jako se diváci ponořili do písku Sahary, se proplétali úzkými uličkami asijských měst, aby všechny nakonec překvapila realita v podobě asi deseti centimetrů čerstvě napadlého sněhu.