Terasa
letos slaví už desátý ročník. A k této příležitosti
jsme se rozhodli, že na koncert pozveme naše kamarády, kteří už
na „Terase“ hráli a zpívali.
Jana
Šteflíčková zpěvačka a herečka Divadla Ypsilon koncertovala na
Terase v roce 2013. Kapela Tlupa tlap o rok později…
Jana
Šteflíčková
patří mezi známé postavy české folkové scény, i když sama
sebe za folkařku nepovažuje. Ve své hudební tvorbě se nebojí
využít tradic lidové hudby, etnických nápadů, ale třeba i
jazzu nebo blues.
A
samozřejmě se nebojí ani legrace a dokáže si ji udělat i sama
ze sebe.
Na
svých webových stránkách má i tento text: „Jana
Šteflíčková je pražská písničkářka a herečka Studia
Ypsilon neomezená hudebními žánry. Posluchače potěší její
bezprostřední komunikace s diváky, její hravost,
spontánnost, a osobitá, netradiční hra na kytaru. Má bohaté
zkušenosti s hraním po klubech a festivalech všech
žánrů, od punku po jazz…. Ráda se inspiruje na
cestách, ráda improvizuje, takže její koncerty jsou otevřeným,
stále se vyvíjejícím tvarem…“ V
roce 2006 obdržela písničkářské ocenění festivalu Zahrada,
v roce 2010 a 2016 obdržela ocenění Taisawards
v kategorii zpěvačka, žánrově se ještě více otevírá
– ve stejné roce vystupuje jako support Johna Mayalla
a začíná více vystupovat po klubech u nás,
příležitostně i v zahraničí.
Jana
Šteflíčková
V roce 2012 vydává své první autorské cd,
natočené ve vlastní produkci s názvem Jana Šteflíčková.
V roce 2015 produkuje album Letná, které
vychází ve vydavatelství Galén.
Tlupa
tlap
je folkrocková kapela z Pilníkova. Neodolám a odcituji
z jejich webu (www.tlupatlap.cz):
„Proč
TLUPA TLAP? Tak TLUPA nejspíš pro naše přesvědčení, že
sedmičlenná kapela je natolik početná, že už si tak může beze
studu klidně říkat. Navíc se považujeme primárně za primáty,
kteří jsou schopni scházeti se i mimo jakoukoliv hudbu.
No
a TLAP? To by se dalo nejspíš vysvětlit naší, možná až
dětinskou, radostí z toho, že máme všichni – ještě stále –
všechny ruce (14 ks.) ověnčené – ještě stále- plným počtem
prstů (70 ks.). A vlastně taky proto, že při vyslovení to zní
celkem rytmicky, a dá se to zahrát třeba i na buben, a to bez
jakéhokoliv hudebního vzdělání.
Tato
citace naprosto koresponduje s tím, co Tlupa tlap nabízí:
kvalitní hudbu, občas věci k zamyšlení, gejzír humoru a
k tomu ještě přidaná hodnota laskavých slov – nejen
v textech písní. A k tomu nadsázku a nadhled, který
nutně musí mít lidé z podkrkonoší, aby vůbec
mohli v podhůří přežít.
Přes
četné úspěchy skupiny – jmenujme např. vítězství
celostátní Porty v Plzni (2000), vítězství festivalu humoru v
Olomouci, opakovaná vítězství na celostátním festivale v
Mohelnici či natáčení dvou pořadů pro Českou televizi si
skupina stále drží svou tvář a hrdě sází na své neotřelé
obraty v textech, a na netradiční hudební aranže svých písní.
V roce 2017 vydala kapela zatím poslední album s názvem
„Skladem“.
Tlupa
tlap
V rámci
Nové Terasy 2020 pořádá spolek Apeiron s podporou Města
Police nad Metují.
Když
se budete mezi lidmi v České republice ptát na jméno
nejznámějšího fotbalisty naší historie, jen málokdo si
nevzpomene na jméno legendárního záložníka Antonína Panenky. A
pokud budeme přemýšlet o nejslavnější penaltě naší historie
je odpověď jediná možná: slavný vršovický dloubák
z finálového rozstřelu v Bělehradě v roce 1976.
Fotbalový básník Antonín Panenka je celoživotně spjat
s Bohemians Praha, ale pět sezón „kopal“ i za Rapid Vídeň.
V součtu československé a rakouské ligy je autorem 139
ligových gólů a k tomu přidal dalších 17 gólů
v reprezentaci.
Vršovický
dloubák, Bělehrad, 20. 6. 1976
Foto:
archiv A. Panenky
Je
mistrem Evropy z roku 1976 a bronzovým z Mistrovství
Evropy 1980.
Jeho
nejslavnější okamžik přišel 20. června 1976, kdy se jako
poslední z československých fotbalistů rozeběhl
k pokutovému kopu ve finále Mistrovství Evropy v Bělehradu
a k absolutnímu překvapení všech na stadionu „dloubl“
svou legendární penaltu do středu brány. „Vršovický dloubák“
se stal fenoménem a do dnešních dní ho opakují fotbalisté na
celém světě, včetně těch nejznámějších jmen (Z. Zidane, F.
Totti aj,). Sám o slavné penaltě říká: „Už asi dva měsíce
před mistrovstvím jsem se rozhodl, že když budu kopat penaltu,
pošlu míč doprostřed branky. Ivo [Viktor] mě zrazoval.
Vyhrožoval, že mi nedá míč od pokoje, jestli to zvorám. Ale po
finále mi sám odemkl dveře.“ A ještě dodává: „Vždycky
jsme se snažil hrát pro diváky, aby si ze zápasu odnesli nějaký
zážitek. Aby si měli v hospodě u pivo o čem povídat. A
abych z toho měl dobrý pocit i já. Myslím, že se mi to
dařilo.“
Antonín
Panenka, foto: archiv A. Panenky
V rámci
Nové Terasy 2020 pořádá spolek Apeiron s podporou Města
Police nad Metují.
Za
nepříznivého počasí se přednáška přesouvá na sál Pellyho
domů.
Polický
filmař Martin Hrnčíř patří k nejmladší generaci tvůrčích
autorů na Policku. Narodil se roku 1993, od roku 2001 navštěvoval
polickou ZUŠ. Po studiu na Literární akademii Josefa Škvoreckého
v Praze pokračoval ve studiu Audiovizuální tvorby na Slezské
univerzitě v Opavě. Od roku 2017 pracuje jako redaktor v
kulturní redakci zpravodajství Českého rozhlasu.
Pro
projekci v Polici nad Metují vybral skutečně žánrově
pestrý výběr svých filmů. Uvidíme třeba jeho absolventský
film Karaoke Tundra. O filmu sám řekl: „S
posledním dokumentem jsem se spustil opět do ‚undergroundových‘
hlubin a našel hudebního producenta Karaoke Tundru. Viktor je
původně z Charkova, studoval žurnalistiku na Slovensku a teď žije
v Česku (publikováno 2019).“ Martin Hrnčíř vzpomíná na svoje
začátky, které jsou spojené s učitelem polické ZUŠ
Vladimírem Beranem. „Od začátků mě fascinovaly příběhy,
které jsme na ZUŠ v Polici s panem Beranem natáčeli. Doslova jsme
si sáhli na historii, když jsme připravovali dokumenty Grizzly o
polickém rodákovi Bohuslavu Strauchovi. Poutavě nám vyprávěl o
svém životě, do kterého zasáhla druhá světová válka a
komunistická diktatura.“ Fascinace příběhem jako takovým
přetrvává. Dnes je autor nachází třeba v „undergroundových
hlubinách“ (připomeňme časosběrný dokument „Claviq“ o
mladém hudebníkovi v jehož životě se střetla touha po
maximální svobodě, a tak trochu z ní plynoucí závislost na
prášcích na spaní).
Další
z nabízených filmů je videoklip kapely Margo, který se
natáčel v Polici a na Broumovsku. I tady autor prokázal svou
schopnost zachytit příběh – tentokrát ve zkratce videoklipu. Dá
se říct, že Martin Hrnčíř se svými kolegy osekal příběh až
na dřeň a zůstala jenom syrová kostra, která dokonale
koresponduje s hudbou a textem písně kapely Margo.
Kromě
těchto dvou filmů bude na Nové Terase 2020 v Polici nad
Metují ještě k vidění prezentace storyboardu, natáčení a
barvení klipu (storyboard je
vizuální materiál, který vzniká při procesu tvorby TV spotu.
Jedná se o sadu rámečků s obrázky, doplněné texty, která
připomíná komiksy. Obrázky mohou být hrubé skici, barevné
kresby, ale i fotografie.) Celý večer promítání pod širým
nebem bude zakončen ukázkou z připravovaného dokumentárního
filmu o mužské neplodnosti.
A
samozřejmě nebude v Polici nad Metují 11. července večer
scházet ani autor Martin Hrnčíř.
V rámci
Nové Terasy 2020 pořádá spolek Apeiron s podporou Města
Police nad Metují.
Vstupné
dobrovolné.
Za
nepříznivého počasí se promítání přesouvá do Zeleného
domečku (Tyršova 345, Police nad Metují).
Paulina Skavova / Sochy / Zelený domeček
/ Polici nad Metují/
Foto archiv autorky
Paulina Skavova: Sochy
Je
dobře, když člověk tvoří sám za sebe.
Paulina Skavova
mýty a legendy
Podle aztécké mytologie stvořili bohové
svět hned pětkrát. Čtyřikrát nebyli spokojeni s tím, co vzniklo a světy
zničili. Napopáté se to už podařilo. Když se rozhodli, že zemi je potřeba
osídlit lidmi, pověřili boha větrů Quetzalcóatla, aby sestoupil do podzemí a
přinesl odsud kosti lidí předchozího světa. Quetzalcóatl sestoupil do podsvětí
zvaného Mictlan a tam požádal boha Mictlantecuhtliho a jeho ženu o kosti
předků. Na otázku, co s nimi bude dělat, odpoví bůh větrů: „Bohové si
myslí, že někdo by měl bydlet na zemi.“ Poté, co lstí překonal nástrahy boha
podsvětí a přinesl kosti na zem, rozemele je stará bohyně Cihuacoatl na mouku a
tu vloží do speciální nádoby. Bohové se shromáždí kolem nádoby a nechají
skanout svou krev po kapkách do rozemletých kostí a z této směsi se zrodí
nynější rasa lidí.
K projektu Par Force Pauliny Skavové
napsal kurátor Jan Fuze: „Nalezneme
tu ozvěny dávných mýtů a legend, tragičnost smrti, uctívání zvěře i lesa,
kouzelná božstva, magické a osudové ženy.“ Tím se autorka dotýká bezprostředně
známého a v této krátké charakteristice jsou vlastně obsaženy dějiny
lidstva: od stvoření či zrození lidské rasy, přes život, který byl staletí a
tisíciletí nedílně spojen s přírodou, půdou a lesem, po život jednotlivce,
orámovaný nakonec pouhými dvěma daty. A jako přidaná hodnota může někde
z dálky zaznít ozvěna tvrzení cherchez la femme; i když spíše – pokud se podíváme na tvorbu
Pauliny Skavové – ve smyslu femme fatale. Ale sochařka jde ve svém sdělení
ještě dál a je schopná vše zase obrátit vzhůru nohama a zobrazit ženu jako
trofej, která je nakonec vystavena podobně jako trofeje srnčí a další zvěře na
zámcích a sídlech šlechty. Ta chvíle, kdy se femme fatale mění v lovnou
zvěř, kdy se z lovce stává kořist… ale i tohle je vlastně obehrané klišé,
které zažila většina lidí na vlastní kůži. Sama autorka v jednom rozhovoru
řekla: „V podstatě nedělám nic, co by bylo nějak úplně originální, protože mi to
nahrazuje něco, co fungovalo například před 100 lety, kdy sochaři dělali věci
na konkrétní místo, na konkrétní dům nebo do konkrétního interiéru, což dnes už
skoro není.“ Jako kdyby jen stačilo se na staré podívat jinak, posunout důvěrně
známé až na samou hranici estetických možností a do toho přidat kus osobního
humoru a trochu cílené provokace.
Láska je lov.
A ty ženy jsou nádherné i jako trofeje. A ty trofeje jsou
odporné i jako ženy.
Paulina Skavova strávila rok 2008 na studijním pobytu
v mexickém Acapulcu. Sama tvrdí, že šlo spíš o pobyt pracovní. Po návratu
nezačala jako materiál používat mouku z kostí smíchanou s krví, ale
její tvorba vzniká jakoby trhaně a po částech. První tvoření, druhé, třetí…
vždy je otázkou, zda to páté bude tím definitivním, nebo budou následovat ještě
další? Ale ani tahle věc není originální, protože v průběhu dějin mnoho bohů,
polobohů, hrdinů nebo umělců sestoupilo do podsvětí, aby se vrátili zpět a
mohli podat svědectví.
balancování
Mnoho umělců
odhaluje ve svém díle svůj život, svoje nitro, své myšlenky, zkušenosti a
zážitky. Německý spisovatel Erich Maria Remarque jakoby ve svých románech psal
o jednom jediném hrdinovi. Američan Jack Kerouac vlastně psal jednu dlouhou
knihu… Dává to smysl. Allen Ginsberg, necelý měsíc před svou smrtí,
v básni Objektivní subjekt napsal: „Je pravda, že píšu o sobě / Ale koho
jiného znám tak dobře?“ Můžeme jeho slova vnímat jako moudrost starého muže,
ale stejně tak i jako pouhou hru na dané téma, když si uvědomíme, že pokračuje
tím, že nikdo jiný, než pouze on sám, nemá jeho hepatitidu a hemoroidy… aby
nakonec nechal rozhodnutí na samotném čtenáři, když vše zakončil takto: „a
jestli náhodou napíšu něco o politice, Moudrosti, meditaci, kunsthistorii, / tak
pouze proto, že čtu noviny, miloval jsem / své učitele, listoval v knihách
nebo tu a tam navštívil muzeum“ Může to být přiznání bezradnosti a neschopnosti
oprostit se od Já; může to být vlastní úžas nad tím, co se z rozemletého
pelmelu jednoho života nakonec stalo; může to být tisíc jiných věcí, aniž by se
tím snížila kvalita sdělení (nakonec to vše může být i fabulace a úmyslná lež a
Ginsberg sám o sobě nikdy nenapsal ani řádek!).
Sochařka
Paulina Skavova z pelmelu vlastního osudu vytváří sochy, ale stejně jako u
Ginsberga je na místě pochybnost, kolik z toho je skutečně ona sama a
kolik z toho je fabulace. V tomto širokém rozmezí se může stát
cokoliv. Proto může sochařka dělat pamětní desky, zvěčnit v soše svého psa
i sebe samu, zkoumat možnosti lidského těla až k hranici únosnosti,
pracovat pro divadlo a film – vše se vejde mezi autobiografickou tvorbu a čirou
fantazii nemající s realitou (ať už autorky nebo světa kolem ní) vůbec nic
společného. Na otázku, kde je ještě Paulina Skavova osobně a kde už je jen
symbolem a kde není obsažena vůbec, není odpověď. Věřím, že odpověď nezná ani
ona sama. Přesto občas odhalí alespoň kousek z pozadí vlastní tvorby.
Třeba když v rozhovoru pro ČRo Hradec Králové řekla: „Ráda si pohrávám s
klasickými sochařskými atributy a balancuji na hranici toho, co je ještě
esteticky únosné a co už ne.“ Hledání hranic je jedním z nejstarších
poslání umění. Ať už je budeme chápat jako Orfeovu cestu do Hádu pro Euridiku
nebo Cyranovu cestu na Měsíc či Breughelovu Stavbu babylónské věže. Umění je
totiž, podobně jako celé Univerzum, nekonečné, i když nejspíš ohraničené. Ovšem
hranice vede tak daleko za obzorem, že se minimálně nekonečným zdá. Paulina
Skavova si z nekonečného množství možností vybírá to, co souzní
s jejím pohledem na svět. A to, co souzní s jejím pohledem na svět,
nutně nemusí být autobiografickým prvkem tvorby. Možná někde tady je odpověď na
otázku, kolik je v jejím díle autobiografie a kolik toho dalšího.
O práci pro
veřejný prostor řekla, že ráda zanechává stopy.
O volné
tvorbě zase, že balancuje na hranici esteticky přijatelného.
Ale umění
není kompromisem. Dokonce si troufnu tvrdit, že nesmí být kompromisem. Umění je
o schopnosti prosadit svůj pohled na svět, předat své sdělení vybranou formou a
nemít strach. Kompromis je většinou výsledkem strachu nebo průsečíkem nutnosti
se nějak domluvit. Ani jednomu z těchto faktorů Paulina Skavova nepodléhá
– ať už balancuje na samé hranici estetična nebo zanechává stopy. Je svá a
stejně jako její sochy umí být svárlivá, tvrdohlavá, laskavá i náladová. Ale o
tom skutečné umění je: o schopnosti přenést a předat emoce, o lidské schopnosti
nebát se jít za svým a třeba koneckonců i o odvaze vlastně celý život psát
jednu knihu, aby si později – anebo třeba zrovna dnes večer – mohl nějaký
básník v té knize listovat a tu a tam navštívit muzeum či galerii.
Pavel
Frydrych
V textu
byl použit úryvek z básně Allena Ginsberga „Objektivní subjekt“
v překladu Jiřího Joska.
Výstava Extypo v Zeleném domečku v Polici nad Metují nabízí jiný pohled na Rostislava Vaňka, než na který jsme zvyklí. Výtvarník se do povědomí veřejnosti dostal především jako autor informačního systému pražského metra, tvůrce prvních manuálů korporátní identity českých aerolinek, Obchodní banky nebo Mezinárodního měnového fondu.
Jeho grafická práce, ke které se po letech vrátil, je samozřejmě ovlivněna celoživotní prací typografa a průmyslového designéra. V mnoha ohledech je tím přímo inspirovaná, kdy jako základ pro grafický list sloučí zcela evidentně písmeno nebo číslice. Ale přesto je to volná grafika, která není svázána anonymitou designéra. V poslední době se Rostislav Vaněk začal věnovat i malbě.
Obě dvě techniky se vyznačují ohromující precizností. Ač se jedná o abstraktní díla, nacházíme v nich nádechy specifických a odlidštěných krajin. Nosným prvkem je vždy jasně definovaný tvar – ať už mluvíme o úhelnících (často evokujících části písmen) nebo nejrůznějších křivkách či spirálách. Sílu vjemu umocňují o poměrně velké formáty grafik i obrazů. Na výstavě se do jediného celku pojí práce na pomezí designu a volného umění v kontextu vizuální kultury, nechybí typografické hry nebo zkoumání nových grafických forem.
Rostislav Vaněk studoval na Vysoké škole Uměleckoprůmyslové v ateliéru Karla Svolinského. Kromě designérské a typografické práce působil i jako pedagog. Jako typograf a designér vystavoval jak v Čechách či Československu, tak i v zahraničí – namátkou v Bulharsku, Rumunsku, USA, tehdejším SSSR, Řecku, Itálii, Německu či Mexiku.
Jeho práce jsou součástí sbírek českých i zahraničních muzeí, například Muzea v Essenu, varšavského Muzea Plakatu w Wilanowie, Uměleckoprůmyslového muzea v Praze či pařížského Poster Museum. V roce 2016 mu byla za celoživotní příspěvek k rozvoji grafického designu udělena Cena Ladislava Sutnara. O rok později byl uveden do Síně slávy v rámci Ceny Czech Grand Design.
Výstavu pořádá spolek Aeiron s podporou Města Police nad Metují v rámci Nové Terasy 2020.
Zní to téměř neuvěřitelně, ale terasa
v letošním roce slaví desáté narozeniny. Deset let letní kultury
v Polici, deset let nezapomenutelných zážitků. Dovolte jen krátké
ohlédnutí za těmi nejvýraznějšími akcemi, které zůstali v mojí paměti.
Koncert Vladimíra Merty. Ještě na Terase
Pellyho domů, v šeřícím se podvečeru. Asi nejsilněji se mi vybavuje
fotografie Vladimíra Merty s osvícenou radnicí za jeho zády.
A další koncert. Iva Marešová se svými
kolegy ukázala kolik neuvěřitelné síly se skrývá v jejím hlase. Ne nadarmo
si je ke spolupráci vybral třeba Radim Hladík nebo Michal Pavlíček. Nebo skvělý
koncert Trabandisty Jardy Svobody.
Nezapomenutelné filmy. Divoké historky
Damiána Szifróna, Melancholia Larse von Triera, Andělský podíl Kena Loacha nebo
Mládí Paola Sorrentina. A somzřejmě grotesky Charlie Chaplina se skvělým živým
doprovodem klavíru, u kterého seděl Pavel Čapek.
Úžasné přednášky hostí, kteří nelenili a
přijeli do Police. Jako první mě napadne dokonalý gentleman, pan profesor Jan
Pirk a k němu potom skvělý propagátor vědy astrofyzik Jiří Grygar. Filosof
Radim Kočnadrle nebo hledač duchovních cest Igor Chaun.
A samozřejmě výstavy výtvarníků. Od tisků
Andy Warhola, přes malíře Igora Korpaczewského, který čtvrt století učil na
pražské AVU, Matěje Lipavského nebo Jana Petrova; grafici Karel Demel a Jiří
Slíva, sochař Petr Stibral, fotograf a horolezec Miroslav Šmíd, sochařka
Veronika Psotková, grafiška Kateřina Černá, která přijela s kurátorkou
sdružení Hollar Alenou Laufrovou a herečkou Činohry Národního divadla Táňou
Medveckou.
Nová Terasa 2020
Desátý rok Terasy. Věříme, že i
v tomto jubilejním roce dokážeme oslovit spoustu obyvatel Police nad
Metují a okolí. Opět jsme připravili nabídku na celé léto, ze které si snad
vybere každý.
Filmové projekce pod širým nebem budou
v režii polických filmařů. Postupně se na Terase představí Martin Hrnčíř,
Karol Pfeiffer a Miroslav Šolc. Nabídneme nejen pohled na Polici očima
polických autorů, ale i pohled poličáků na svět kolem.
Koncert jsme naplánovali vzhledem ke
kulatému výročí tak, že jsme oslovili naše přátelé, kteří už na terase
vystoupili v samotných počátcích. V polovině prázdnin se budete moci
přesvědčit, jak a kam se posunula tvorba podkrkonošské kapely Tlupa tlap a
určitě k nepřehlédnutí bude, že se počet členů kapely opět rozrostl. A
společně s nimi vystoupí sólově herečka z Divadla Ypsilon a podle
jednoho z hudebních kritiků, nespoutaný živel Jana Šteflíčková. Její
poslední tvorba se usazuje spíše v zádumčivých a často velice přemýšlivých
hudebních variacích.
S přednáškou do Police přicestuje
cestovatel a horolezec Jiří Horský. Jeho přednáška se jmenuje „Cesta kolem
světa za 21 dní“. Druhou přednášku aktuálně stále řešíme a věříme, že pokud
dopadne to, co máme předběžně domluveno, tak se opět bude o Polici a o terase
mluvit v celém regionu. Tak nám držte palce 😊!
A na konec výstavy v Zeleném domečku.
Jako každý rok se v Polici představí profesionální výrvatníci, kteří si už
„vybojovali“ svoje místo v prostoru české výtvarné scény. Jako první bude
vystavovat své grafiky a obrazy typograf nejznámější český typograf Rostislav
Vaněk. Po něm se prostor Zeleného domečku stane místem prezentace díla sochařky
Pauliny Skavové. Ta má mimo jiné „na svědomí“ sochu Rýbrcoula v Trutnově.
A posledním z výtvarníků bude malíř Petr Gruber. Jeho tvorba vychází
převážně z krajinomalby a jeho krajiny jsou lehce zasněné s častým
záznamem nešetrného lidského zásahu…
Jistě se je na co těšit. A pro spolek Apeiron zase platí, že je na co navazovat. Věříme, že nabídla Nové Terasy dokáže oslovit široké spektrum návštěvníků a že se před Muzeem papírových modelů a v Zeleném domečku opět začneme scházet. Mottem spolku Apeiron je citát pana Karla Čapka: „Na světě nejsou nekrásnější věci, ale okamžiky“. A těch důležitých a krásných okamžiků nabízíme i pro léto 2020 snad dost. Tak se přijďte osobně přesvědčit.
V sobotu 20. července se v Polici nad Metují, v rámci Nové Terasy 2019, uskuteční promítání krátkých filmů horolezce, filmaře, fotografa a cestovatele Miroslava Šmída. Miroslav Šmíd (1952 – 1993) patřil ve své době k nejlepším a nejuznávanějším horolezcům nejen tehdejšího Československa. Pověstné jsou hlavně jeho sólové výstupy a prvovýstupy po celém světě – v Adršpašských skalách, na Kavkaze (1983 sólo zimní výstup na Donguz Orun), v Pamíru (Štít Korženěvské, 1977) nebo třeba první sólový přelez legendární stěny El Capitanu v Yosemitech cestou Dihedral Wall, 1978). K nejtěžším bezesporu patří sólo prvovýstup západní stěnou Ama Dablam (1986). 20. července vzpomene Police nad Metují na svého rodáka a patriota při promítání jeho krátkých filmů. A nebude to jen o lezení… Miroslav Šmíd je zakladatelem Mezinárodní horolezeckého festivalu v Teplicích nad Metují a první film přiblíží jeden z jeho prvních ročníků. A pak se přesuneme na jiný kontinent. V roce 1986 se „Lanč“ Šmíd dostal do Afriky a podnikl výstupy na Kilimanžáro a Mount Kenya (na Kilimanžáro přelezl sólo cestu Diamantový kuloár). Po jeho smrti vyšla tiskem kniha jeho deníkových zápisků nazvaná „Tropický led“. A v roce 2013 připomněl 20. výročí jeho úmrtí ČRo Dvojka pětidílnou četbou na pokračování z jeho knihy Tropický led v rozhlasové úpravě Milana Duse (čte Pavel Rímský). Kniha je syrový deník z autorovy cesty na zasněžené africké vrcholy Mount Kenya a Kilimandžáro. A právě z této expedice pocházejí dva další filmy, které nabídne Nová Terasa 2019: Safari day in Kenya. „Přestože Lanč procestoval skoro celý svět, byl na pěti světadílech a viděl mnoho a mnoho krásy, stále se vracel domů. A jeho domovem byla Police… v loňském roce jsme několika filmy připomněli 25 let od jeho smrti a letos v tom prostě chceme jenom pokračovat. Myslíme si, že bychom neměli zapomínat na lidi, kteří Polici milovali,“ řekl k promítání krátkých filmů Miroslava Šmída Pavel Frydrych ze spolku Apeiron. A na závěr se podíváme do nejvyššího hor světa a díky kameře M. Šmída se na chvilku staneme svědky lezení v Himalájích… Projekci filmů pořádá spolek Apeiron s podporou Města Police nad Metují a ve spolupráci s Muzeem papírových modelů. Vstupné dobrovolné. Poděkování patří rodině Miroslava Šmída.
První
polovina prázdnin bude ve Výstavní síni Zelený domeček v Polici
nad Metují (Tyršova 345) ve znamení hyperrealismu. Spolek Apeiron
připravil pro milovníky malby bonbónek v podobě výstavy Jana
Petrova s názvem Sedm.
„Jedná
se o sedm realistických portrétů,“ říká Pavel Frydrych ze
spolku Apeiron, „ale i tahle hyperrealistická přehlídka
člověka-diváka zneklidňuje. Postavy vypadají jakoby byly fyzicky
postižené, nebo zachycené při silné emoci, kdy se prudce změní
rysy tváře i pozice celého těla a navíc díky instalaci vzniká
i docela zajímavý zvukový efekt, který dokresluje neklid,
plynoucí z obrazů.“
Cyklus
„Sedm“ vytvořil autor v roce 2011 jako svou diplomovou práci. V
její teoretické části napsal co bylo impulsem pro jeho vznik: „V
poslední době mě zajímá mysl. Jelikož je mysl nezměrný
prostor, zajímám se přesněji o prožitky, které se v mysli
zpracovávají a mají vliv na lidské chování. Člověk vstřebává
jednotlivé zkušenosti, impulsy a vjemy (prožitky), staví z nich
jakýsi vlastní modul názorů a odpovědí a používá ho při
běžné komunikaci.“
Jan
Petrov, rodák z Broumova, je odchovancem polické ZUŠ, poté
vystudoval AVU v ateliéru Zdeňka Berana a v současné době učí
na ART&
DESIGN INSTITUT v
Ateliéru
Multimédia 3Dgrafika. Má
za sebou několik samostatných výstav v Praze, Brně,
Šumperku nebo Olomouci,
kde v rámci výstavy „Fascinace skutečností: hyperrealismus
v české malbě“ vedl
kurz hyperrealistické malby.
„Celou
expozici výstavy můžeme chápat i jako symbolické zobrazení
sedmi hříchů. A tento přesah k vyšším hodnotám vyrovnává
neklid v divákovi, jakoby říkal, že vše je v pořádku,“
dodává Pavel Frydrych.
Výstavu
pořádá spolek Apeiron s podporou Města Police nad Metují a ve
spolupráci s Muzeem papírových modelů. Výstava potrvá do 28. 7.
Otevřeno je denně kromě pondělí od 10 do 12 a od 13 do 17 hodin.
Vstupné dobrovolné.
V Zeleném domečku (Tyršova 341) v Polici nad Metují se uskuteční ve čtvrtek 9. srpna od 19 hodin přednáška filosofa Radima Kočandrleho s názvem Charakteristické znaky archaické iónské kosmologie. Přiblíží antické představy o vzniku vesmíru. Radim Kočandrle je autorem několika knih o nejstarší řecké filosofii.
Přednáška představí archaické iónské kosmologie, které ztělesňují
nejstarší kosmologické koncepce formulované v rámci antické filosofie. V
prvé řadě se přitom zaměří na jejich meteorologickou povahu.
Zároveň
ale poukáže na to, že pokud nebeská tělesa vznikala jako výpary
vlhkosti země a moře, přičemž obíhala pouze nad Zemí, lze soudit, že se
pod Zemí nenalézal žádný prostor. Země tak představovala spodní dimenzi
celého univerza, které se prostíralo právě pouze mezi povrchem Země a
nebem.
Přednáška následně upozorní, že prostor kolem celé Země
začal být tematizován až s koncepcí kulové Země umístěné uprostřed
sférického univerza. K této změně v rámci kosmologie patrně došlo v tzv.
italské větvi filosofie, přičemž následně nalezlo vyústění u Platóna a
zejména Aristotela. Samotná přednáška přitom bude upoutávkou na
připravovanou knihu Mezi nebem a Zemí v nakladatelství Pavel Mervart.
PhDr.
Radim Kočandrle Ph.D. je autorem mnoha nejen odborných textů, ale také
napsal několik knih pro širokou veřejnost, které se věnují archaické
filosofii. V Polici nad Metují přednášel už v roce 2015 v rámci projektu
Všechny cesty vedou z Milétu. Tenkrát se věnoval jednomu z
nejzajímavějších filosofů archaického Řecka – Anaximandrovi z Milétu.
Tentokrát
se záběr přednášky rozšíří o další myslitele a geograficky se budeme
přesouvat z území dnešního Řecka, přes Turecko k jižní Itálii (takže
neopustíme území tzv. Velkého Řecka).
Radim Kočandrle vystudoval
Filosofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci a zabývá se ranými
presokratiky. Přednáší na katedře filosofie Filosofické fakulty
Západočeské univerzity v Plzni.
Publikoval tyto knihy:
Fysis iónských myslitelů. Rozprava nad peripatetickou dezinterpretací. (nakl. Pavel Mervart, 2008)
Anaximadros z Mílétu (nakl. Pavel Mervart, 2010).
Apeiron Anaximandra z Mílétu (nakl. Epocha; Západočeská univerzita v Plzni, 2011).
Anaximenés z Mílétu (nakl. Pavel Mervart, 2014).
Aperion. Anaximander on Generation and Destruction (společně s Dirkem L. Coupriem, nakl. Springer, 2017).
Dále je autorem kapitoly v knize Evoluce před Darwinem (nakl. Pavel Mervart; 2012, Vojtěch Hladký, Zdeněk Kratochvíl).
Přednášku
v rámci Nové Terasy 2018 pořádá spolek Apeiron s podporou Města Police
nad Metují a ve spolupráci s Muzeem papírových modelů. Vstupné
dobrovolné. Další informace: www.spolekapeiron.cz
V Polici nad Metují pořádají výstavu malíře Václava Šafáře, o kterém se traduje, že prodával obrazy dřív, než na nich stihla uschnout barva. Komorní výstava na malém půdorysu představuje průřez tvorbou výtvarníka, který svým dílem přesahuje hranice regionu.
Dílo broumovského malíře Václava Šafáře představuje v Polici nad
Metují v Zeleném domečku spolek Apeiron v rámci Nové Terasy 2018.
Výstava si neklade za cíl stát se reprezentativní retrospektivou autora,
ale spíše na malém půdorysu komorním připomenutím malířské tvorby
výrazného regionálního výtvarníka.
Název „Krajinu domova“ evokuje
představu krajinářské tvorby, která je bezesporu nosnou osou expozice,
ale jak připomenul ve své úvodní řeči Pavel Frydrych, krajinu domova
můžeme chápat v reálném světě i jako naše nejbližší okolí. V tomto úhlu
pohledu se krajinou domova může stát vyšlapaná pěšinka k domu, zahrada
kolem něj, ale třeba i prošlapaný práh u vstupních dveří nebo nerovnost
v omítce.
A krajina domova výtvarníka může být i krajinou
vnitřní. Ta je v případě Václava Šafáře bezesporu barevná, ale
vystavující na obdiv právě tu barevnost, kterou maskuje všechny jizvy a
šrámy, jež vznikly při tvorbě. Protože malíř Šafář přistupoval ke své
tvorbě s expresivní silou. „Jako by se s krajinou rval a sem tam dokázal
kus z ní vytrhnout a dát to na plátno. A stejně se krajina chovala
k němu,“ řekl Pavel Frydrych.
Kromě krajinářských námětů,
vycházejících z kouzelné přírody Broumovska a Policka – rybníky, jarní
tání nebo třeba cesty – výstava představuje i několik zátiší. V nich se
odráží citlivá autorova duše a není od věci si uvědomit, že právě obrazy
zátiší věnovala malíř svým dětem.
Celá expozice je doplněna o
několik tisků, kreseb tuší nebo uhlem. Tím se podařilo jakoby semknout
celou expozici do hutného celku, který prezentuje šíři Šafářovi tvorby.
„Každý,
kdo na výstavu přijde,“ řekla Ivana Richterová, jedna z návštěvnic
vernisáže, „si tady určitě najde to svoje. A není podstatné, jestli v
tomto kraji žije nebo ne. Protože obrazy samy o sobě dokáží diváka
oslovit.“
Výstava v Zeleném domečku (Tyršova 345) v Polici nad Metují potrvá do 29. července. Vstupné dobrovolné.
Nové
Terasy pořádá spolek Apeiron ve spolupráci s Muzeem papírových modelů a
podporou Města Police nad Metují. Patronkou Nové terasy je starostka
města Police nad Metují Ida Jenková.