Zpěvačka Iva Marešová, které exceluje v hlavní roli Johanky z Arku ve stejnojmenném muzikálu, přijíždí do Police nad Metují. Na Nové Terase zazpívá 28. července v triu Marešová – Yasinski – Chernoklinov, hrající world music se slovanskými kořeny.

Iva Marešová, jeden z nejzajímavějších hlasů, který kdy dal Hradec Králové Praze, jak napsal ve své recenzi Petr Mareček, přijíždí do Police nad Metují v triu, které kromě ní tvoří běloruský akordeonista Aliaksandr Yasinski a ruský violista Ilja Chernoklinov.

„Hrajeme World music se silnými slovanskými kořeny. Je v ní hodně ohně, vášně, něhy, lásky, síly i klidu,“ píše Iva Marešová na svém webu. Skutečností je, že jak zpěvačka, tak ostatní členové tria působí při své hudební produkci jistě a z jejich projevu lze vnímat lásku k hudbě. Ta se potom odvděčuje posluchačům plným zvukem a jakousi „slovanskou laskavostí“; laskavostí, kterou lze slyšet z některých skladeb Antonína Dvořáka nebo která se doslova dere z pláten malíře Josef Čapka.

Iva Marešová je jednou z nejzajímavějších postav české hudební scény. V současné době exceluje v hlavní roli Johanky z Arku ve stejnojmenném muzikálu. Kromě toho je od roku 2016 zpěvačkou v legendární skupině Martina Němce Precedens. O tomto svém angažmá řekla: „Můj návrat k rockovější energii mi přinesl do života hodně změn a krásy.“

Dalším zvučným jménem, se kterým Iva Marešová spolupracovala, je „kytarový mág“ a člen skupiny Pražský výběr Michal Pavlíček (Na kloboučku, Beatová síň slávy, hudba k baletnímu představení Malý princ, muzikály divadla Ta Fantastika – Excalibur, Dáma s kaméliemi, Obraz Doriana Graye). Koncertovala i se skupinou Blue Effect Radima Hladíka nebo s kapelou Čechomor.

Trio Marešová – Yasinski – Chernoklinov se nebojí hudebních experimentů. Ač jsou základem již zmiňované slovanské kořeny, můžeme v hudbě vysledovat i vlivy jazzu, blues nebo cikánské hudby. Ale hudebníci dokáží vše zkomponovat do jasně čitelné linie, která umí oslovit naprosto každého posluchače. Ani se nemusí jednat o ono pověstného co Čecha, to muzikanta, protože nadčasovost hudby smazává rozdíly mezi absolutním hudebním sluchem a obyčejným posloucháním hudby. V tom je projev tria naprosto unikátní, a když už pro nic jiného, tak právě pro tuto věc stojí za to si ho poslechnout.

Koncert pořádá spolek Apeiron ve spolupráci s Muzeem papírových modelů a podporou Města Police nad Metují v rámci Nové Terasy 2018. Patronkou Nové Terasy je starostka města Ida Jenková.

Vstupné dobrovolné.

Trio Marešová – Yasinski – Chernoklinov.

Police nad Metují

Terasa před Muzeem papírových modelů (Tyršova 341).

Sobota 28. července od 20.00 hodin

Spolek Apeiron ve spolupráci s Památníkem Karla Čapka ve Strži zvou na výstavu fotografií. Expozice představuje Karla Čapka jako fotografa. Uvidíte domácí mazlíčky, psa Dášeňku nebo kočku Pudlenku, obrázky z cest, ale i portréty Tomáše Garrigue Masaryka či „pátečníků“.

Výstavou fotografií světoznámého spisovatele a dramatika se Police nad Metují připojuje k „Čapkovskému roku“, tedy k 80. výročí úmrtí jednoho z nejvýznamnějších autorů Československa. Zároveň postavou Karla Čapka nelze nepřipomenout sté výročí vzniku samostatného Československa, se kterým byl jeho život velice těsně spojen. Vernisáž proběhla v pátek 1. června.

Ač v komorním prostředí Zeleného domečku představuje spolek Apeiron drobný výřez fotografické tvorby Karla Čapka, dá se s jistotou říci, že stejně tak, jak uměl slovy popsat svět kolem sebe, uměl se stejnou lehkostí zaznamenat totéž svým fotoaparátem. Jeho „fotočky“ představují obyčejný svět, aniž by jakkoliv tíhly k uměleckému ztvárnění.

Expozice nabízí v malém průřez tématy, které Čapka-fotografa zajímaly. Tato témata nejsou v podstatě ničím překvapující, protože se velice často kryjí s tématy, které zpracovával literárně; ať už ve svých fejetonech, povídkách, románech nebo dramatech.

Obrázky z cest, ve kterých dokázal zachytit genius loci, ať už se jedná o holandské kanály, norské ledovce nebo oravskou ves. Z fotografií doslova dýchá téměř až dětské okouzlení z toho, co všechno svět kolem nás umí vnímavému pozorovateli nabídnout.

Mezi fotografiemi samozřejmě nesmí scházet domácí mazlíčci – kočka Pudlenka a fenka Dášeňka. Díky knize „Dášeňka, čili život štěněte“ se Karel Čapek stal nejznámějším amatérským fotografem První republiky. Tato kniha vyšla za jeho života – od roku 1933 do roku 1938 – hned devětkrát! A můžeme směle tvrdit, že kromě kouzelného příběhu na tom měly i svůj podíl krásné fotografie malého štěněte Dášeňky – která se stala patrně nejznámějším psem tehdejšího Československa.

Silným tématem, která zaujímá důležité místo ve světě Čapka-fotografa, jsou portréty. Kromě rodinných příslušníků – bratra Josefa a později manželky Olgy Scheinpflugové – to jsou portréty „pátečníků“. A samozřejmě nemohou scházet „fotočky“ pana prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, který se srazů pátečníků ve vile u Čapků také účastnil.

Zajímavou souvislost Čapkova fotografování a srazů pátečníků uvádí ve svém článku „Karel Čapek: elegantní fotograf-intelektuál“ Karolína Herzogová: „Čapek své snímky rozhodně neukládal do šuplíku. Vrcholem jeho foto-kariéry se stalo publikování snímků Dášenky v roce 1932. V dalších letech fotografoval pouze sporadicky.“

V průběhu vernisáže samozřejmě nemohlo scházet slovo Karla Čapka. V Zeleném domečku zaznělo pár úryvků z knihy „Pudlenka, aneb měl jsem psa a kočku“, část z cestopisu „Cesta na sever“ a závěr fejetonu „Pozdravy“, který vyšel v Lidových novinách v den spisovatelovi smrti, 25. prosince 1938. Jeho aktuálnost ještě umocnila zážitek z vernisáže.

Video z vernisáže si lze prohlédnout na https://www.facebook.com/apeironzs/

Výstava je otevřena denně kromě pondělí od 10.00 do 12.00 hodin a od 13.00 do 17.00 hodin a potrvá do 1. července. Vstupné dobrovolné.

V Polici nad Metují si v Zeleném domečku připomínají výstavou fotografií známého horolezce Miroslava Šmída. Od jeho tragického úmrtí uplyne na podzim letošního roku pětadvacet let. Unikátem výstavy je Šmídův autoportrét, který vznikl ráno 11. září 1993, pár hodin před jeho smrtí.

V Polici nad Metují v Zeleném domečku připomínají výstavou fotografií život horolezce, fotografa, cestovatele a spisovatele Miroslava Šmída, od jehož úmrtí uplyne v letošním roce 25 let. Samotnou vernisáž uvedli členové Polické gardy ostrostřelecké, kteří čestnou salvou uctili památku svého člena.

V expozici výstavy, kterou připravilo Muzeum papírových modelů ve spolupráci se spolkem Apeiron a podporou Města Police nad Metují, je vystaven průřez fotografickou tvorbou Miroslava Šmída. V hlavní roli jsou samozřejmě hory, které už po staletí lákají dobrodruhy svou tajemnou krásou.

Výstavu lze vnímat z několika úhlů pohledu. Je možné se na ni dívat jako na záznam krásy světa hor, kam není dovoleno vstoupit každému. V tomto kontextu se nabízí i možnost sledování posunu civilizace směrem k horám. Pod jednou z fotografií je text psaný autorovou rukou, ve kterém popisuje život v základním táboře pod Mount Everestem. Tehdy musela hromada nosičů vynosit pod nejvyšší horu světa desítky kilogramů výzbroje a zásob. Dnes se do Base Campu pod Everest konají turistické výlety…

Pavel Frydrych v úvodní řeči zavzpomínal na výstavu Jaroslava „Kinga“ Seiferta, která se konala v Polici nad Metují před dvěma lety. „Na výstavě tenkrát byla fotografie z místa, kde horolezci spali. Zabaleni ve žďáráku, pod tenkou vrstvou sněhu. King to tenkrát komentoval slovy: Dneska na tom místě stojí hotel!”

Kurátor výstavy vybral i sérii fotografií, na kterých je zachycen jediný horolezec v prostoru vysokých hor. Z nich lze vycítit úctu člověka-fotografa k místu, kde se zrovna v té chvíli nachází. Lidská pokora, se kterou Miroslav „Lanč“ Šmíd vstupoval do hor je znát i z výsledných fotografií. Pocit člověka, který ví, že se dostal tam, kam se většinou podívají jen orli. Ale necítí se jako vyvolený. Ukazuje úctu k přírodě, jako k neopakovatelné kráse, kterou smí ukázat i lidem, kteří ho na tato místa nemohou fyzicky doprovodit.

Možná nejpodstatnější částí expozice je zhruba desítka autoportrétů. V nich se představuje autor jako obyčejný člověk. Z portrétů můžeme cítit obyčejnou lidskou únavu nebo radost. Spokojenost i rozčarování. Ale tím, že podvědomě návštěvník ví, že fotografie vznikaly na nepřístupných místech světa, dochází k jakémusi pnutí mezi vnitřními pochody člověka a panenskostí světa kolem něj. Tyto dva světy se promítají i do tváří lidí, kterým „bylo dovoleno“ vystoupat tak vysoko.

Unikátním portrétem je fotografie pořízená 11. září 1993 ve stěně v Lost Arrow v Yosemitech. 11. září bylo posledním dnem života Miroslava Šmída…

Expozice je doplněna o ukázku literární tvorby autora. Představuje knihy, doplněné – jak jinak – mnoha fotografiemi, ale třeba i unikátní svazeček, který horolezec připravil pro případné sponzory, když plánoval na konci sedmdesátých let výpravu do Patagonie.

Výstava potrvá do 27. května. Otevřena je denně od 9.00 do 17.00 hodin. Vstupné dobrovolné.

Vystavoval od Norimberka přes řadu zemí v Evropě, Asii, Jižní Americe a Africe i v mnoha městech u nás. Poslední z více jak 200 samostatných výstav českého grafika Karta Demela probíhá do konce září v Zeleném domečku v Polici nad Metují pod hlavičkou spolku Apeiron.

Jak se podařilo uspořádat výstavu šestnácti grafik nositele francouzského Řádu umění a literatury v malém městečku na konci světa? Učitel ZUŠ Jaroslav Soumar k tomu říká: „Před několika lety při návštěvě v rámci projektu ‚Jiná mapa‘ navštívila kurátorka výstavy Alena Laufrová, tajemnice Sdružení českých umělců grafiků Hollar, jehož je členem i pan Demel, polického pana Samka. I když u nás mnozí nevíme, i on je světově uznávaným grafikem a vystavuje po celém světě. Od té doby se datuje spolupráce Aleny Laufrové, potažmo sdružení Hollar, s polickým Apeironem.“

A dodává: „Výstava Karla Demela je výsledek práce Apeironu, rozhledu hlavních organizátorů výstavy Pavla Frydrycha a Martiny Váňové přes uměleckou tvorbu, přátel i kamarádů. Určitě se běžně nestává, že by lidé Demelova formátu byli ochotni vystavovat v nějakém malém městečku.“

Výstavu zahájil ve čtvrtek 6. září Pavel Frydrych s místostarostou Jiřím Škopem za účasti ředitele ZUŠ Lubora Bořka s manželkou a učitelů zejména výtvarného odboru. Přišla i řada hostů a zájemců o umění vůbec, protože příležitostí vidět tak hodnotné dílo významného autora není v našem regionu mnoho.

Zdůraznil to ve svém krátkém vystoupení také Jiří Škop: „Akce Centra kultury a vzdělávání Pellyho domů jsou zaměřeny víc na širší populaci. Je proto úžasné, že se lidem kolem Pavla Frydrycha daří do Police přivádět takové skvosty, jako grafika Karla Demela. Za to jim patří veliký dík, a pokud budu mít možnost, i po volbách je vždy rád podpořím.“

Jak už je na vernisážích spolku Apeiron v Zeleném domečku zvykem, otevření výstavy bylo i uměleckým zážitkem. Slovem je doprovodily polické ochotnické herečky Hana Klapkovská a Ivana Richterová a učitelé ZUŠ v Polici, mladí manželé Žaneta a Jakub Kolářovi zhudebněnými francouzskými šansony na housle a vibrafon.

Výstavou Karla Demela končí spolek Apeiron obdivuhodnou sérii výstav letošní Nové Terasy, které se zájmem navštěvovali zájemci o nadstandardní umělecká díla z Police i turisté, kteří zavítali do blízkého Muzea papírových modelů. Od října pokračují výstavy a další akce v Zeleném domečku díly tvůrců z našeho regionu.

další fotografie: http://nase.broumovsko.cz/ostatni-kultura/rytir-radu-umeni-a-literatury-vystavuje-v-polici-nad-metuji.html

Michaela „Ela“ Bodnárová: Faun na břehu Tiberu
Police nad Metují, Zelený domeček
7. 9. – 1. 10. 2017

Výstava „Faun na břehu Tiberu“ zavádí návštěvníka do světa nečekaných setkání, který vznikl pod štětcem mladé slovenské malířky. Ač její název odkazuje k antickému Římu, není na plátnech antika fyzicky přítomna. Ale neznamená to, že by název výstavy byl „vycucán z prstu“ – Michaela Bodnárová totiž pracuje s nadčasovými tématy. Tedy i s těmi, které přetrvávají od antických dob.
V kontrastu k barevnosti květin nabízí místy až šedivost zástavby, tedy jakéhosi záhonu květin civilizace, která – zdá se – vzdala jakoukoliv snahu o barevnost. Ovšem síla lidské tváře, možná trpící, možná jen překvapeně sledující svět „dole“, dává tušit, že nejen autorka s tímto stavem nesouhlasí. Ony tváře na pozadí městské zástavby, či civilizace, mohou být persefonikací lidstva jako takového. Stejně jako Faun z názvu výstavy může odkazovat k přírodě, k odcizení člověka od přírody, ale i k touze po návratu k ní. Čistá příroda, čistá fauna, je zastoupena vířivou barevností květů. Expozice se jakoby stále pohybuje v začarovaném kruhu kontrastů. Podobně jako se civilizace či společnost pohybuje mezi nutností chránit a bránit přírodu na straně jedné a na straně druhé potřebou z přírody čerpat hmotné prostředky nezbytně nutné k přežití. Je to takové hledání kompromisu. Výsledná rovnice sice při zběžném pohledu z dálky může vypadat chaoticky, ale přesto je pevně uspořádána a tvoří jakousi nosnou konstrukci, na kterou je teprve nabalen svět ve své poznatelnosti, jak ho vnímáme.
Výtvarnice a kurátorka Barbara Lamoot o Michaele Bodnárové napsala, že „se suverénní silou napříč věky konfrontuje nejděsivější stíny vnitřních světů společného vědomí lidské společnosti s touhou po laskavém a šťastném světě. V jejich dílech se závažnost budoucích těžkých rozhodnutí dívá přes řeku času do tváře pravdě minulosti. Malířka nám beze strachu podává zprávy o temném lese uvnitř každého z nás.“ Ve své poslední tvorbě se začíná odprošťovat od čistoty barev a její paleta stále více objevují šedivá zákoutí měst, které nasvěcuje světlo jakoby přes vrstvu prachu. Autorka ovšem v oné imaginární vrstvě prachu dokáže najít stopy člověka – aniž by to nutně musely být stopy Neila Armstronga – které srovnává se skutečnými stopami nalezenými v reálném světě.
Kromě klasických obrazů malovaných olejem začíná používat enkaustiku. Nově objevená technika jí umožňuje více pracovat s abstraktním motivem. I přesto zůstávají tato díla naprosto konkrétní reakcí nejen na svět kolem, ale i na svět Michaely Bodnárové.
Michaela Bodnárová studovala na Akadémii umení v Banskej Bystrici v Ateliéri súčasnej maľby u akademického malíře Františka Hodonského. Absolvovala studijní stáž na Fakultě umění Ostravské univerzity u Daniela Balabána a Františka Kowolowského. Vystavovala na mnoha místech na Slovensku, Maďarsku, v České republice a v loňském roce se zúčastnila Salónu v Paříži. Její obrazy lze najít v soukromých sbírkách v Portugalsku, Švýcarsku, Francii, Kanadě, České republice a na Slovensku.
Pavel Frydrych, Apeiron z. s.