V Polici nad Metují si v Zeleném domečku připomínají výstavou fotografií známého horolezce Miroslava Šmída. Od jeho tragického úmrtí uplyne na podzim letošního roku pětadvacet let. Unikátem výstavy je Šmídův autoportrét, který vznikl ráno 11. září 1993, pár hodin před jeho smrtí.

V Polici nad Metují v Zeleném domečku připomínají výstavou fotografií život horolezce, fotografa, cestovatele a spisovatele Miroslava Šmída, od jehož úmrtí uplyne v letošním roce 25 let. Samotnou vernisáž uvedli členové Polické gardy ostrostřelecké, kteří čestnou salvou uctili památku svého člena.

V expozici výstavy, kterou připravilo Muzeum papírových modelů ve spolupráci se spolkem Apeiron a podporou Města Police nad Metují, je vystaven průřez fotografickou tvorbou Miroslava Šmída. V hlavní roli jsou samozřejmě hory, které už po staletí lákají dobrodruhy svou tajemnou krásou.

Výstavu lze vnímat z několika úhlů pohledu. Je možné se na ni dívat jako na záznam krásy světa hor, kam není dovoleno vstoupit každému. V tomto kontextu se nabízí i možnost sledování posunu civilizace směrem k horám. Pod jednou z fotografií je text psaný autorovou rukou, ve kterém popisuje život v základním táboře pod Mount Everestem. Tehdy musela hromada nosičů vynosit pod nejvyšší horu světa desítky kilogramů výzbroje a zásob. Dnes se do Base Campu pod Everest konají turistické výlety…

Pavel Frydrych v úvodní řeči zavzpomínal na výstavu Jaroslava „Kinga“ Seiferta, která se konala v Polici nad Metují před dvěma lety. „Na výstavě tenkrát byla fotografie z místa, kde horolezci spali. Zabaleni ve žďáráku, pod tenkou vrstvou sněhu. King to tenkrát komentoval slovy: Dneska na tom místě stojí hotel!”

Kurátor výstavy vybral i sérii fotografií, na kterých je zachycen jediný horolezec v prostoru vysokých hor. Z nich lze vycítit úctu člověka-fotografa k místu, kde se zrovna v té chvíli nachází. Lidská pokora, se kterou Miroslav „Lanč“ Šmíd vstupoval do hor je znát i z výsledných fotografií. Pocit člověka, který ví, že se dostal tam, kam se většinou podívají jen orli. Ale necítí se jako vyvolený. Ukazuje úctu k přírodě, jako k neopakovatelné kráse, kterou smí ukázat i lidem, kteří ho na tato místa nemohou fyzicky doprovodit.

Možná nejpodstatnější částí expozice je zhruba desítka autoportrétů. V nich se představuje autor jako obyčejný člověk. Z portrétů můžeme cítit obyčejnou lidskou únavu nebo radost. Spokojenost i rozčarování. Ale tím, že podvědomě návštěvník ví, že fotografie vznikaly na nepřístupných místech světa, dochází k jakémusi pnutí mezi vnitřními pochody člověka a panenskostí světa kolem něj. Tyto dva světy se promítají i do tváří lidí, kterým „bylo dovoleno“ vystoupat tak vysoko.

Unikátním portrétem je fotografie pořízená 11. září 1993 ve stěně v Lost Arrow v Yosemitech. 11. září bylo posledním dnem života Miroslava Šmída…

Expozice je doplněna o ukázku literární tvorby autora. Představuje knihy, doplněné – jak jinak – mnoha fotografiemi, ale třeba i unikátní svazeček, který horolezec připravil pro případné sponzory, když plánoval na konci sedmdesátých let výpravu do Patagonie.

Výstava potrvá do 27. května. Otevřena je denně od 9.00 do 17.00 hodin. Vstupné dobrovolné.

Vystavoval od Norimberka přes řadu zemí v Evropě, Asii, Jižní Americe a Africe i v mnoha městech u nás. Poslední z více jak 200 samostatných výstav českého grafika Karta Demela probíhá do konce září v Zeleném domečku v Polici nad Metují pod hlavičkou spolku Apeiron.

Jak se podařilo uspořádat výstavu šestnácti grafik nositele francouzského Řádu umění a literatury v malém městečku na konci světa? Učitel ZUŠ Jaroslav Soumar k tomu říká: „Před několika lety při návštěvě v rámci projektu ‚Jiná mapa‘ navštívila kurátorka výstavy Alena Laufrová, tajemnice Sdružení českých umělců grafiků Hollar, jehož je členem i pan Demel, polického pana Samka. I když u nás mnozí nevíme, i on je světově uznávaným grafikem a vystavuje po celém světě. Od té doby se datuje spolupráce Aleny Laufrové, potažmo sdružení Hollar, s polickým Apeironem.“

A dodává: „Výstava Karla Demela je výsledek práce Apeironu, rozhledu hlavních organizátorů výstavy Pavla Frydrycha a Martiny Váňové přes uměleckou tvorbu, přátel i kamarádů. Určitě se běžně nestává, že by lidé Demelova formátu byli ochotni vystavovat v nějakém malém městečku.“

Výstavu zahájil ve čtvrtek 6. září Pavel Frydrych s místostarostou Jiřím Škopem za účasti ředitele ZUŠ Lubora Bořka s manželkou a učitelů zejména výtvarného odboru. Přišla i řada hostů a zájemců o umění vůbec, protože příležitostí vidět tak hodnotné dílo významného autora není v našem regionu mnoho.

Zdůraznil to ve svém krátkém vystoupení také Jiří Škop: „Akce Centra kultury a vzdělávání Pellyho domů jsou zaměřeny víc na širší populaci. Je proto úžasné, že se lidem kolem Pavla Frydrycha daří do Police přivádět takové skvosty, jako grafika Karla Demela. Za to jim patří veliký dík, a pokud budu mít možnost, i po volbách je vždy rád podpořím.“

Jak už je na vernisážích spolku Apeiron v Zeleném domečku zvykem, otevření výstavy bylo i uměleckým zážitkem. Slovem je doprovodily polické ochotnické herečky Hana Klapkovská a Ivana Richterová a učitelé ZUŠ v Polici, mladí manželé Žaneta a Jakub Kolářovi zhudebněnými francouzskými šansony na housle a vibrafon.

Výstavou Karla Demela končí spolek Apeiron obdivuhodnou sérii výstav letošní Nové Terasy, které se zájmem navštěvovali zájemci o nadstandardní umělecká díla z Police i turisté, kteří zavítali do blízkého Muzea papírových modelů. Od října pokračují výstavy a další akce v Zeleném domečku díly tvůrců z našeho regionu.

další fotografie: http://nase.broumovsko.cz/ostatni-kultura/rytir-radu-umeni-a-literatury-vystavuje-v-polici-nad-metuji.html

Michaela „Ela“ Bodnárová: Faun na břehu Tiberu
Police nad Metují, Zelený domeček
7. 9. – 1. 10. 2017

Výstava „Faun na břehu Tiberu“ zavádí návštěvníka do světa nečekaných setkání, který vznikl pod štětcem mladé slovenské malířky. Ač její název odkazuje k antickému Římu, není na plátnech antika fyzicky přítomna. Ale neznamená to, že by název výstavy byl „vycucán z prstu“ – Michaela Bodnárová totiž pracuje s nadčasovými tématy. Tedy i s těmi, které přetrvávají od antických dob.
V kontrastu k barevnosti květin nabízí místy až šedivost zástavby, tedy jakéhosi záhonu květin civilizace, která – zdá se – vzdala jakoukoliv snahu o barevnost. Ovšem síla lidské tváře, možná trpící, možná jen překvapeně sledující svět „dole“, dává tušit, že nejen autorka s tímto stavem nesouhlasí. Ony tváře na pozadí městské zástavby, či civilizace, mohou být persefonikací lidstva jako takového. Stejně jako Faun z názvu výstavy může odkazovat k přírodě, k odcizení člověka od přírody, ale i k touze po návratu k ní. Čistá příroda, čistá fauna, je zastoupena vířivou barevností květů. Expozice se jakoby stále pohybuje v začarovaném kruhu kontrastů. Podobně jako se civilizace či společnost pohybuje mezi nutností chránit a bránit přírodu na straně jedné a na straně druhé potřebou z přírody čerpat hmotné prostředky nezbytně nutné k přežití. Je to takové hledání kompromisu. Výsledná rovnice sice při zběžném pohledu z dálky může vypadat chaoticky, ale přesto je pevně uspořádána a tvoří jakousi nosnou konstrukci, na kterou je teprve nabalen svět ve své poznatelnosti, jak ho vnímáme.
Výtvarnice a kurátorka Barbara Lamoot o Michaele Bodnárové napsala, že „se suverénní silou napříč věky konfrontuje nejděsivější stíny vnitřních světů společného vědomí lidské společnosti s touhou po laskavém a šťastném světě. V jejich dílech se závažnost budoucích těžkých rozhodnutí dívá přes řeku času do tváře pravdě minulosti. Malířka nám beze strachu podává zprávy o temném lese uvnitř každého z nás.“ Ve své poslední tvorbě se začíná odprošťovat od čistoty barev a její paleta stále více objevují šedivá zákoutí měst, které nasvěcuje světlo jakoby přes vrstvu prachu. Autorka ovšem v oné imaginární vrstvě prachu dokáže najít stopy člověka – aniž by to nutně musely být stopy Neila Armstronga – které srovnává se skutečnými stopami nalezenými v reálném světě.
Kromě klasických obrazů malovaných olejem začíná používat enkaustiku. Nově objevená technika jí umožňuje více pracovat s abstraktním motivem. I přesto zůstávají tato díla naprosto konkrétní reakcí nejen na svět kolem, ale i na svět Michaely Bodnárové.
Michaela Bodnárová studovala na Akadémii umení v Banskej Bystrici v Ateliéri súčasnej maľby u akademického malíře Františka Hodonského. Absolvovala studijní stáž na Fakultě umění Ostravské univerzity u Daniela Balabána a Františka Kowolowského. Vystavovala na mnoha místech na Slovensku, Maďarsku, v České republice a v loňském roce se zúčastnila Salónu v Paříži. Její obrazy lze najít v soukromých sbírkách v Portugalsku, Švýcarsku, Francii, Kanadě, České republice a na Slovensku.
Pavel Frydrych, Apeiron z. s.

V lednu a únoru se na stolové hoře Ostaš poblíž Police nad Metují konají zajímavé přednášky, které představí regionální i zahraniční krajinu. V pátek 15. ledna se konala beseda s Jiřím Horským z Prahy, který uběhl Sahara marathon 2015.

Navzdory mrazu a počínajícímu sněžení se v Hospůdce U Malíků mohli návštěvníci přesunout do vedrem rozpálené Sahary. V rámci cyklu promítání a přednášek se na Ostaši představil dobrodruh, cestovatel, horolezec a v neposlední řadě i sportovec Jiří Horský.

Díky jeho promítání a komentáři mohli být diváci konfrontováni jak se saharským pískem, tak s vedrem na padnutí. Neopakovatelné záběry na běžce uprostřed „největšího pískoviště světa“ se vryly do paměti snad všech, kteří je viděli. A všichni museli smeknout před odvahou a silou těch téměř dvou stovek maratonců, kteří se postavili v loňském roce na start.

V jakoby přidané hodnotě k samotnému extrémnímu závodu ukázal Jiří Horský i odvrácenou stranu světa. Běh se konal v místech, kde Alžírsko zřídilo několik utečeneckých táborů pro obyvatele okupované Západní Sahary. Životní podmínky, pro Středoevropana téměř nepochopitelné, a podle všeho i nuda k uzoufání jsou typickým obrázkem života utečenců.

Po skončení promítání „Sahary“ a po zodpovězení řady dotazů ještě Jiří Horský promítl výběr ze svého putování po Laosu, které uskutečnil v rámci několikaměsíční cesty po Indočíně před čtyřmi lety. Stejně snadno jako se diváci ponořili do písku Sahary, se proplétali úzkými uličkami asijských měst, aby všechny nakonec překvapila realita v podobě asi deseti centimetrů čerstvě napadlého sněhu.