Paulina Skavova / Sochy / Zelený domeček / Polici nad Metují/

Foto archiv autorky

Paulina Skavova: Sochy

Je dobře, když člověk tvoří sám za sebe.

Paulina Skavova

• mýty a legendy

Podle aztécké mytologie stvořili bohové svět hned pětkrát. Čtyřikrát nebyli spokojeni s tím, co vzniklo a světy zničili. Napopáté se to už podařilo. Když se rozhodli, že zemi je potřeba osídlit lidmi, pověřili boha větrů Quetzalcóatla, aby sestoupil do podzemí a přinesl odsud kosti lidí předchozího světa. Quetzalcóatl sestoupil do podsvětí zvaného Mictlan a tam požádal boha Mictlantecuhtliho a jeho ženu o kosti předků. Na otázku, co s nimi bude dělat, odpoví bůh větrů: „Bohové si myslí, že někdo by měl bydlet na zemi.“ Poté, co lstí překonal nástrahy boha podsvětí a přinesl kosti na zem, rozemele je stará bohyně Cihuacoatl na mouku a tu vloží do speciální nádoby. Bohové se shromáždí kolem nádoby a nechají skanout svou krev po kapkách do rozemletých kostí a z této směsi se zrodí nynější rasa lidí.

K projektu Par Force Pauliny Skavové napsal kurátor Jan Fuze: „Nalezneme tu ozvěny dávných mýtů a legend, tragičnost smrti, uctívání zvěře i lesa, kouzelná božstva, magické a osudové ženy.“ Tím se autorka dotýká bezprostředně známého a v této krátké charakteristice jsou vlastně obsaženy dějiny lidstva: od stvoření či zrození lidské rasy, přes život, který byl staletí a tisíciletí nedílně spojen s přírodou, půdou a lesem, po život jednotlivce, orámovaný nakonec pouhými dvěma daty. A jako přidaná hodnota může někde z dálky zaznít ozvěna tvrzení cherchez la femme; i když spíše – pokud se podíváme na tvorbu Pauliny Skavové – ve smyslu femme fatale. Ale sochařka jde ve svém sdělení ještě dál a je schopná vše zase obrátit vzhůru nohama a zobrazit ženu jako trofej, která je nakonec vystavena podobně jako trofeje srnčí a další zvěře na zámcích a sídlech šlechty. Ta chvíle, kdy se femme fatale mění v lovnou zvěř, kdy se z lovce stává kořist… ale i tohle je vlastně obehrané klišé, které zažila většina lidí na vlastní kůži. Sama autorka v jednom rozhovoru řekla: „V podstatě nedělám nic, co by bylo nějak úplně originální, protože mi to nahrazuje něco, co fungovalo například před 100 lety, kdy sochaři dělali věci na konkrétní místo, na konkrétní dům nebo do konkrétního interiéru, což dnes už skoro není.“ Jako kdyby jen stačilo se na staré podívat jinak, posunout důvěrně známé až na samou hranici estetických možností a do toho přidat kus osobního humoru a trochu cílené provokace.

Láska je lov.

A ty ženy jsou nádherné i jako trofeje. A ty trofeje jsou odporné i jako ženy.

Paulina Skavova strávila rok 2008 na studijním pobytu v mexickém Acapulcu. Sama tvrdí, že šlo spíš o pobyt pracovní. Po návratu nezačala jako materiál používat mouku z kostí smíchanou s krví, ale její tvorba vzniká jakoby trhaně a po částech. První tvoření, druhé, třetí… vždy je otázkou, zda to páté bude tím definitivním, nebo budou následovat ještě další? Ale ani tahle věc není originální, protože v průběhu dějin mnoho bohů, polobohů, hrdinů nebo umělců sestoupilo do podsvětí, aby se vrátili zpět a mohli podat svědectví.

• balancování

Mnoho umělců odhaluje ve svém díle svůj život, svoje nitro, své myšlenky, zkušenosti a zážitky. Německý spisovatel Erich Maria Remarque jakoby ve svých románech psal o jednom jediném hrdinovi. Američan Jack Kerouac vlastně psal jednu dlouhou knihu… Dává to smysl. Allen Ginsberg, necelý měsíc před svou smrtí, v básni Objektivní subjekt napsal: „Je pravda, že píšu o sobě / Ale koho jiného znám tak dobře?“ Můžeme jeho slova vnímat jako moudrost starého muže, ale stejně tak i jako pouhou hru na dané téma, když si uvědomíme, že pokračuje tím, že nikdo jiný, než pouze on sám, nemá jeho hepatitidu a hemoroidy… aby nakonec nechal rozhodnutí na samotném čtenáři, když vše zakončil takto: „a jestli náhodou napíšu něco o politice, Moudrosti, meditaci, kunsthistorii, / tak pouze proto, že čtu noviny, miloval jsem / své učitele, listoval v knihách nebo tu a tam navštívil muzeum“ Může to být přiznání bezradnosti a neschopnosti oprostit se od Já; může to být vlastní úžas nad tím, co se z rozemletého pelmelu jednoho života nakonec stalo; může to být tisíc jiných věcí, aniž by se tím snížila kvalita sdělení (nakonec to vše může být i fabulace a úmyslná lež a Ginsberg sám o sobě nikdy nenapsal ani řádek!).

Sochařka Paulina Skavova z pelmelu vlastního osudu vytváří sochy, ale stejně jako u Ginsberga je na místě pochybnost, kolik z toho je skutečně ona sama a kolik z toho je fabulace. V tomto širokém rozmezí se může stát cokoliv. Proto může sochařka dělat pamětní desky, zvěčnit v soše svého psa i sebe samu, zkoumat možnosti lidského těla až k hranici únosnosti, pracovat pro divadlo a film – vše se vejde mezi autobiografickou tvorbu a čirou fantazii nemající s realitou (ať už autorky nebo světa kolem ní) vůbec nic společného. Na otázku, kde je ještě Paulina Skavova osobně a kde už je jen symbolem a kde není obsažena vůbec, není odpověď. Věřím, že odpověď nezná ani ona sama. Přesto občas odhalí alespoň kousek z pozadí vlastní tvorby. Třeba když v rozhovoru pro ČRo Hradec Králové řekla: „Ráda si pohrávám s klasickými sochařskými atributy a balancuji na hranici toho, co je ještě esteticky únosné a co už ne.“ Hledání hranic je jedním z nejstarších poslání umění. Ať už je budeme chápat jako Orfeovu cestu do Hádu pro Euridiku nebo Cyranovu cestu na Měsíc či Breughelovu Stavbu babylónské věže. Umění je totiž, podobně jako celé Univerzum, nekonečné, i když nejspíš ohraničené. Ovšem hranice vede tak daleko za obzorem, že se minimálně nekonečným zdá. Paulina Skavova si z nekonečného množství možností vybírá to, co souzní s jejím pohledem na svět. A to, co souzní s jejím pohledem na svět, nutně nemusí být autobiografickým prvkem tvorby. Možná někde tady je odpověď na otázku, kolik je v jejím díle autobiografie a kolik toho dalšího.

O práci pro veřejný prostor řekla, že ráda zanechává stopy.

O volné tvorbě zase, že balancuje na hranici esteticky přijatelného.

Ale umění není kompromisem. Dokonce si troufnu tvrdit, že nesmí být kompromisem. Umění je o schopnosti prosadit svůj pohled na svět, předat své sdělení vybranou formou a nemít strach. Kompromis je většinou výsledkem strachu nebo průsečíkem nutnosti se nějak domluvit. Ani jednomu z těchto faktorů Paulina Skavova nepodléhá – ať už balancuje na samé hranici estetična nebo zanechává stopy. Je svá a stejně jako její sochy umí být svárlivá, tvrdohlavá, laskavá i náladová. Ale o tom skutečné umění je: o schopnosti přenést a předat emoce, o lidské schopnosti nebát se jít za svým a třeba koneckonců i o odvaze vlastně celý život psát jednu knihu, aby si později – anebo třeba zrovna dnes večer – mohl nějaký básník v té knize listovat a tu a tam navštívit muzeum či galerii.

Pavel Frydrych

V textu byl použit úryvek z básně Allena Ginsberga „Objektivní subjekt“ v překladu Jiřího Joska.

www.spolekapeiron.cz

Aktuálně